Jednou v zimě přišel kamarád Pepa s novinkou – nazýval to spinningem a líčil to v takových superlativech, že se mu nakonec podařilo nás zblbnout natolik, až jsme neodolali a rozhodli se zkusit o co (ne)přicházíme, když to (ne)provozujeme. A tak jsme se jednoho večera sešli v určenou hodinu v recepci (nejmenovaného) fit centra. Prostředí se jevilo docela příjemně, i když pohled prosklenými stěnami do tělocvičen bral trošku vítr z plachet. Různí mastodonti tam zdvíhali obrovské činky, aby posílili své už tak nadrozměrné bicepsy a dívenky s pasem užším než vosa se mučily na karimatkách, aby to břicho, které nebylo vůbec vidět, bylo ještě neviditelnější... Raději jsme zmizeli do šaten a pak jsme před spinningovým sálem vyčkávali naší hodiny. Nedočkavě jsme nakukovali do pootevřených dveří ztemnělé místnosti, odkud se ozývala hudba, vrčení šlapek (samozřejmě od spinnerů, vy nemravové) a funění...

A pak nastala hodina „H“ - za dveřmi se rozsvítilo a ven začali vypadávat zcela zchvácení jedinci, jejichž obličeje, zrudlé námahou a zalité potem, vypovídaly o lecčems. No a teď konečně můžeme vstoupit my – sál byl pro tu místnůstku dost honosným názvem, nikde žádná okna, jedinou ventilaci obstarávala mobilní klimatizace. Kolem dokola pak stály ty ďábelské stroje, které vypadají jako rotoped, ale nejsou rotoped, i když fungují obdobně jako rotoped…

Nejprve jsme nastavili „kola“ podle své postavy - sedlo do výšky pánevní kosti, řidítka o číslo níže (nebo stejně vysoko), pak nasednout a podle spojnice koleno-nárt seřídit sedlo. Ještě krátká instruktáž - co to je poloha rukou 1, 2 a 3 (na řidítkách, samozřejmě) a u které polohy šlapat v sedě, a u které polohy ve stoje. Zatím to byla legrace...

A teď s hudbou. Nejprve trošku zahřejeme svaly, takže nastavíme střední zátěž, poloha rukou č. 1, uvolnit ramena, zatáhnout „bříška“ a do rytmu hudby šlapeme až se z nás kouří…“hop, hop, hop, hop…“ Zdá se vám to jednoduché? Pak vás mohu ujistit o tom, že není střední zátěž jako střední zátěž - kdo se instruktorovi jevil, že jede moc zlehka, tomu bez pardonu přidal. Každé další „hop, hop, hop, hop…“ pak bylo vytetováno vlastním potem na tričko.

A začneme stoupat do imaginárního kopce. Poloha rukou č. 2, zatím v sedě, zátěž co sneseme, svižná hudba a zase „hop, hop, hop, hop…“, šlapeme jak o život. Instruktor již raději volí přítmí, což je velmi příjemné, i když my stejně nemáme čas sledovat, co dělají ostatní.

A zase je tu chvilka oddechu, šlapat se ale nepřestává - jen zvolnit zátěž, uvolnit tělo, otřít pot do ručníku a loknout si vody. Teď si vyzkoušíme polohu 2 ve stoje. Přidáme zátěž a zase hudba a zase „hop, hop, hop, hop…“.

A zase konec písničky, takže vydýchat, otřít pot, loknout vody a jdeme na polohu 3. Pojedeme ve stoje a zátěže se nebojíme - naložíme si, co to dá a „hop, hop, hop, hop…“. Jsou to sice tentokrát „krátké“ tři minutky, ale stačí to. Poprvé v životě se mi potí oči ze vnitř. A k tomu ještě pupík a ušní lalůčky a další spousta míst, o kterých jsem si doposud myslela, že se ani potit nemůžou... A kdo si nevzal čelenku, ten lituje, neboť po čele mu pot stéká do očí. O mojí naivitě přijít bez sportovní obuvi pak ani nemluvím. Ještě, že mi Pepča obětavě zapůjčil své „vycházkové“ civilní botky, které jsem mu na oplátku slušně zapotila.

Hodina je v plném proudu a zkoušíme různé jízdní styly jako skoky, což je při vyšší zátěži střídavá „jízda“ ve stoje a vsedě. Jako stroje šlapeme a jen posloucháme povely instruktora: „…čtyři, tři, dva, jedna, stoupnout,…čtyři, tři, dva, jedna, sednout,…dva, jedna, stoupnout,…dva, jedna, sednout…a čtyři a jump…a jedna a jump…“, hnusárna jedna hnusná, „...a jump“... A šlapeme a vstáváme a šlapeme a sedáme a šlapeme a... Kapky našeho potu skrápí „kolo“, někomu se chce i blinkat a kdo pije bublinkovou vodu, tomu se bublinky v břiše setřásají do jedné ohromné bubliny, která se zatím rozmýšlí, zda vyjde ven některým ze stávajících tělních otvorů nebo si prorazí vlastní...

To nejhorší máme údajně za sebou. Následuje nějaká ta oddychová sekce s mírnou zátěží. Ideální je prý ta o čtvrt kolečka nižší než co neušlápneme. Setřeme pot ručníkem, lokneme si vody a pak je tu další móooc pěkná věc zvaná running. Při střední zátěži šlapeme ve stoje co to dá „hop, hop, hop, hop…“. Nohy se míhají do rytmu hudby a už toho máme fakt dost...

Rozkmitané nohy se zklidňují s koncem písničky a hodina se blížit k závěru. Teď už jenom uvolňujeme svaly - zastavujeme, zavřeme oči a oddáváme se posledním minutám v sedle. Ještě zbývá protáhnout těla a vydýchat se. Zatoulaná krůpěj potu stéká páteřním žlábkem až kamsi, kde to už záda nejsou a hodina spinningu je u konce. V sále se rozsvítilo a naše obličeje zrudlé námahou a zalité potem, vypovídají o lecčems. Nicméně naše těla byla spokojena a je fakt, že ani teď ani následující den nás nic moc nebolelo.

Tak tohle je teda ten spinning... Teď už taky vím, o co jsem (ne)přicházela, když jsem to (ne)provozovala... Rotoped to tedy fakt není... Ale když se nenecháte odradit, zjistíte, že spinning je velmi dobrá a nakonec i příjemná kondiční příprava pro cyklistiku. Ptáte se, v čem vám může tohle ježdění „na sucho“ být ku prospěchu? Tak jen tak namátkou, v čem to pomohlo a pomáhá mě:

• je dobré znát a vyzkoušet si různé polohy rukou na řidítkách a jejich vliv na „styl“ jízdy,
• je dobré znát různé styly jízdy a kdy jaký styl jízdy použít. V reálu je to ale logicky na každém z nás - stejný kopec nemusí být pro každého stejný a navíc boj s povětrnostními vlivy nenatrénujete. Na ty je holt klimatizace v tělocvičně krátká...
• skvělý je i nácvik jízdy ve stoje – mě osobně vždycky dělalo velký problém zvednout zadek ze sedla a spinning mi v tomto směru hodně pomohl,
• je nesporné, že spinning má velký vliv i na fyzičku, ale po jedné hodince se to poznat nedá. Spinning rozhodně není pro ty, kdo chtějí zhubnout, ale kdo má snahu „zformátovat“ svou postavu, ten se může dočkat příjemného výsledku,
• klipsny (nášlapy) - tak tady i největší konzervativci pochopí smysl tohoto zařízení - totiž, že drobné riziko pádu při nevyproštění nohy je bohatě vyváženo přídavným výkonem nohy táhnoucí vzhůru pedál nártem,
• a to už vůbec nemluvím o nácviku správného šlapání – tedy toho pravidelného krouživého pohybu, který se při šlapání má vykonávat,
• styl jízdy a rozložení sil - v tělocvičně si můžete sáhnout až na dno, protože víte, že domů to máte pár stanic tramvají či metrem. Můžete si naložit zátěž, můžete si vyzkoušet extrémy. Těch cca 45 minut nějak přežijete a domů se doplížíte. V reálu ale musíte se silama šetřit a k tomu se sakra dobře hodí znát svoje hranice,
• uvolnění a správné držení těla - je bezesporu dobré vědět, jak při jízdě uvolnit a protáhnout tělo i to, že se při tom rozhodně nemusí sedět v hospodě,
• a velkou výhodu má spinning určitě i v tom, že se nemůže skupinka roztrhnout. Všichni zůstávají na dohled a odpadává dlouhé čekání na křižovatkách. O píchacích pauzách a neukázněném zapadávání do hospod ani nemluvě...

Takže nebojte se to zkusit, nekouše to .