Narozeninová s HMS...

Popis trasy připravila HMS, tak se podíváme, jaké byly plány a jaká realita :

Sraz pod Barrandovským mostem, vydáme se po cyklostezce, směr Braník. Po schodech vyjdeme na železobetonový most, prý nejdelší železniční dvoukolejný most Evropy, který překračuje svou délkou 910 metrů vltavský tok, železniční trať Praha – Plzeň a Praha – Vrané n. Vlt, tramvajovou trať do Modřan, strakonickou výpadovku a modřanskou silnici. Silně předimenzovaná stavba z padesátých let je známá především „nuceným nasazením“ filozofů, lékařů, právníků do dělnických a pomocných profesí. Od padesátých let se mu jinak neřekne, než „most inteligence“ Most má 15 polí s rozpětím 53,5 ma tvarem lehce připomíná obrácené písmeno S. V roce 1969 byl, jako jeden z mála pražských železničních mostů oficiálně pojmenován na Branický most.

Chvilku trvalo, než jsme se všichni pod Barranďákem sešli, takže jsme vyjeli krátce po půl jedenácté. Kam chceme, to jsme s HMS věděly, ale kudy projet z cyklostezky k mostu Inteligence, to jsme tušily jen přibližně. Filip sice navrhnul zkratku, ale tvořily ji kopřivy a přejezd napříč přes frekventovanou silnici. To jsme s HMS rázně zamítly a preventivně také jakékoli další rady/porady, takže pak už nebyl problém najít ten správný podjezd a bezpečně projet na druhou stranu ulice .
Výstup na most Inteligence, s kolem na zádech, byl trošku vopruz, ale cyklistika je pro naše těla jednostranným sportem, tak je nutno dbát na rovnoměrné posílení i jiných částí . Průjezd přes most byl pak už víc než pohodový - středem vede dostatečně široká (a v noci zřejmě i osvětlená) panelka. Na konci mostu jsme zase kola vzali pěkně do ruky a seběhli jsme si s nimi po schodech dolů.
Osobně musím říct, že tenhle most si zařazuji jako další použitelnou variantu spojení mezi pravým a levým břehem Vltavy. Oproti Barranďáku tu nesmrdí auta, panelka je širší než chodník, je tu klid a je tu i příjemný výhled, který u Barranďáku zcela chybí. Most Inteligence má zkrátka svá pozitiva, pro která lze přehlédnout i ty dvoje schody .

Jedeme po levém břehu Vltavy, můžeme se zastavit u modřanského jezu, který je mezi vodáky proslulý jako jez smrti, je nebezpečný kdykoliv. Podjíždíme Lahovický most, opouštíme Vltavu, ale po chvíli opět najíždíme na cyklostezku, vracíme se k řece, ale tentokrát k Berounce.

U modřanského jezu jsme se nezastavili - ani vlastně netuším, který to je, ale řekla bych, že to bude ten, co je u něj udělaný malý "pomníček". Teď aspoň vím, proč tam je a zastavím se tam holt někdy příště.
Po stezce podél vody to byla klasika. Furt pryč proti proudu Berounky. Kousek za Radotínem už nás po levé ruce začal zdravit „SugarHill" - nejvyšší kóta, kterou bychom dneska měli dobýt. Ale pěkně po pořádku, zatím jsme byli v údolí...
Před Černošicemi už ale mnozí měli monotónního šlapání do pedálů víc než dost a začali pokukovat po hospodě. A Honzík už ani nepokukoval a na jedno rychlé si u občerstvení za černošickými chatami odskočil. Zkrátka kdo se moc ptá… ten je bez piva . A u černošické lávky vytáhli sváču i Burísci s Alčou. Konec legrace. HMS sice o pauze nechtěla moc slyšet, ale nedá se svítit - nejpozději pod Kazínem bude pauzička. Přece jenom je potřeba před výstupem nabrat sil .

V Černošicích přejedeme po lávce pro pěší a polní cestou pokračujeme na Kazín.

Lávku v Černošicích asi není nutno nijak připomínat, myslím, že ji nepřehlédnul nikdo . Polní cestu jsme také našli v pohodě – začínala hned za lávkou a byla značená jako ŽTZ. Dovedla nás až do osady Kazín. Tady sice HMS učinila ještě poslední pokus přesvědčit nás, že do hospody před výstupem na kopec nechceme, ale byla přehlasována zbylými 18 hlasy . Takže hospoda byla, a to místní vyhlášená výletní reastaurace Tornádo, která je přímo pod skálou Kazín. Výběr byl asi ze 4 druhů piv, káva a čaj byly také, nějaký utopenec a nakládaný hermelín se rovněž našel. Zkrátka před výstupem na "SugarHill" jsme si příjemně odpočinuli a dočerpali jsme potřebné síly. A že jsme je v další části potřebovali .

Pokusíme se najít zbytky hradu Kazín, ke kterému nevede žádná značka, jen vyšlapaná cesta. Název místa pochází z lidové legendy, která k tomuto místu přiřadila sídlo Krokovy dcery Kazi, ale historikové jako Kosmas, Dalimil, či Václav Hájek z Libočan se o tuto hypotézu přeli. Archeolog Jan Axamit při výzkumu v roce 1916 určil opevnění na Kazíně jako středověkou tvrz. Nalezeny byly rovněž stopy staršího neolitického osídlení (pozdní doba kamenná) a haštalského hradiště ze starší doby železné. Slovanské hradiště zde podle výzkumů nikdy nebylo.

Po modré stoupáme k Cukráku. Z modré značky uhýbáme vpravo a měli bychom najet na pohodlnou asfaltovou cestu, která sice mine Cukrák, ale navede nás na červenou značku

Tak tuhle část trasy jsem si nepřečetla dostatečně důkladně. Zachytila jsem, že z Kazína pojedeme po MTZ, což jsme také udělali. Ale už mi uniklo, že HMS chce "SugarHill" minout... Nějak mě vůbec nenapadlo, že když budeme tak blízko vrcholu, že bychom ho nezdolali .
Nástup na MTZ z Kazína byl zcela nepřehlédnutelný. Byla to ta strmá pěšina mezi zahrádkami, která se s kolem dala stěží vytlačit, natož ji vyjet. Ale prý se to dalo objet, jak mi nahoře na cestě sdělil Jardig . A pak to šlo do kopce furt a pořád, ale už se alespoň místy dalo jet. Jen nějak nechápu, proč se téhle cestě říká Údolí hvězd – v mých představách vypadá údolí úplně jinak než krpál vzhůru ke hvězdám .
Na křížení MTZ a cyklotrasy nás HMS ještě naposledy zkusila svést na původně zamýšlenou trasu, ale už jsme zkrátka měli našlápnuto vrchol dobýt. A taky jsme ho dobyli . Je fakt, že absolutně nejhorších bylo posledních asi 500 metrů. Netuším, jestli to někdo vyjel, ale stopro to valná většina vytlačila. A tentokrát tlačil i primas se svým elkolem - tedy tlačil... Spíš ho tam elkolo vytáhlo .
Až později jsem zjistila, že od Berounky až na vrchol to bylo dobrých 200 výškových metrů!!! Pravda, při tom zjištění se mi trošku podlomila kolena a dodatečně všem děkuji, že mě nepřizabili. Je ale fakt, že po dobytí kóty na to ani nikdo neměl sil. Nahoře jsme vypadali spíš jak po bitvě, než jako cyklisté na výletě – někdo padl do jehličí, někdo se marně pokoušel popadnout dech, někdo odkládal přebytečné svršky, někdo se držel hesla „když nemůžu, fotím“ a Honzík využil pauzy na cigárko – konečně si ho mohl v poklidu vykouřit celé .
Na vrcholu „SugarHill“ stojí známý vysílač viditelný ze širokého okolí. Když ale stojíte mezi stromy u jeho paty, ani vám to nepřijde, že se vám nad hlavou tyčí takový velikán. Také se našli tací, kteří vysílač jednoduše přehlédli. Fakt nekecám. Nějak je vůbec nenapadlo, že to bílé uzavřené za plotem, co probleskuje mezi stromy, je pata známého vysílače .
Byli jsme na nejvyšší kótě dnešního výletu a to znamenalo jediné – nyní už to bude v podstatě furt a pořád jenom s kopce. Alespoň do Jíloviště to tak bylo.

První písemná zmínka o obci je z roku 1319 a patřila pod cisterciácký zbraslavský klášter. Začátkem 15. století měla obec asi 12 až 15 usedlostí, vesnice leží na trase historické obchodní Zlaté stezky, kterou využívali obchodníci, vojska i poutní procesí. Stál zde kostel sv. Václava, zmínka o něm pochází z roku 1357, ale za husitské revoluce, někdy po roce 1419, kostel zanikl. Roku 1420 padl i zbraslavský klášter a jeho panství. Za vlády Jagelonců bylo území navráceno klášteru, Jíloviště je však před polovinou 16. století uváděno jako „ves pustá“. V roce 1587 mělo Jíloviště opět devět usedlostí.
Za třicetileté války, zřejmě již v roce 1639 švédskými vojsky, byla vesnice opět zásadně poškozena, nejspíše úplně zničena. V roce 1649 v soupisu klášterních statků opět není Jíloviště zmiňováno. V druhé polovině 17. století se o Jílovišti zmiňuje několik dokumentů: Soupis podaných podle víry uvádí 47 obyvatel.
Po občerstvení v restauraci Pod Lesem, pokračujme po červené značce směr Baně. Vystoupáme na vyhlídku nad přehradou Vrané odkud je pěkný výhled na okolní vesnice na protější straně.

V restauraci Pod lesem jsme se nakonec neobčerstvili. Při vjezdu do Jíloviště HMS hned nedošlo, že jsme nepřijeli z původně plánované trasy, v důsledku čehož jsme se nacházeli nad zmíněnou restaurací místo pod ní. Zabočení vlevo pak mělo za následek, že jsme restauraci Pod lesem minuli a dojeli jsme k Motorestu Jíloviště, kde mnozí okamžitě radostně zajásali, protože věděli, že se tady dobře vaří. A než HMS stihla zjednat nápravu, bylo rozhodnuto, že se nikam dál už nejede.
No, je pravda, že jsme tady asi byli obslouženi rychleji a je také fakt, že jsme se dobře najedli, jen jsem neměla možnost ochutnat zákusky, kvůli kterým HMS právě restauraci Pod lesem vybrala. Nemůžu říct, že jsem to oželela s úplně klidným srdcem, ale nedá se nic dělat, aspoň budu mít pádný důvod zajet si sem znovu .
Řádně posilněni jsme pak vyrazili plánovanou ČTZ směrem na Báně. Tak pravda, je to trošku lesní „houpačka“, ale je to také krásná cesta po hřebeni s nádhernými výhledy na Vltavu. Navíc v tuhle dobu výhledy ještě nestihly zarůst zelení, takže jsme opravdu měli údolí Vltavy jak na dlani. K tomu plné bříško, příjemná společnost a nad hlavou odpolední sluníčko… Co víc si člověk mohl přát .
Vyhlídka na Báních už byla jen pověstnou třešničkou. Tady nám Vltava, Vrané a Skochovice ležely doslova u nohou .

Sjedeme na Baně, část Prahy 5 Zbraslav a podél potoka sjíždíme do čtvrti Záběhlice. Mají zajímavý výklad svého jména. V knize A. Profouse Místní jména v Čechách se vysvětluje vznik jména Záběhlic takto.Vzhledem k tomu, že se i v nejstarších listinách vyskytují v množném čísle, jako příbytky lidí zaběhlých, či patřících zaběhlému. U starých Čechů se totiž na společenském žebříčku vyskytovali též nevolníci, kteří byli získáváni jako zajatci při válečných taženích a neměli žádného práva. Nebylo divu, že tito poddaní svým pánům utíkali a svá obydlí zakládali někde stranou od hlavních cest. A místní Záběhlice stranou od tehdejších cest byly. Dnes jasná náves, kde se říká Na plácku, je patrně pozdějšího původu. V zakládací listině Kladrubského kláštera, kde je uvedeno celé teritorium Zbraslavi, Záběhlice uvedeny nejsou. To znamená, že buď byla osada tak malá, že unikla pozornosti donátora, nebo byla dobře ukryta.

Při sjezdu na Zbraslav jsme se zastavili ještě na jedné vyhlídce – tentokrát do údolí Berounky. To byla ta vyhlídka nad kapličkou Panny Marie, kde nás víc než údolí Berounky pod námi zaujala deštivá mračna před námi. A sakra. Nebylo pochyb, že tenhle déšť nás dostihne. Jen se nedalo odhadnout za jak dlouho… A tak jsme moc dlouho neotáleli a pokračovali jsme ve sjezdu na Zbraslav, kde byla operativně vsunuta zastávka ve Sluneční cukrárně. Některé ale blížící se déšť vyděsil natolik, že už s námi do cukrárny nešli a raději ujížděli ku Praze. Jestli fakt dešti ujeli, to netuším, ale z cukru nebyli, tak se to třeba dozvíme někdy příště .

Najíždíme na most Závodu míru, který byl do provozu uveden v roce 1964 a je vlastně také letos oslavenec. Původní železný most přes řeku Vltavu na Závist byl vybudován roku 1896 nákladem 136000 zlatých. Budka výběrčího stála na zbraslavské straně a vybíralo se z povozů i z pěšího provozu. Mýtné se zde vybíralo do roku 1934. Ještě štěstí, že jej přejíždíme v roce 2014 a na kolech :-) Kdo by se ještě chtěl zajet podívat do lesní ZOO na divoká prasata, přejede trať a my ostatní si dáme něco na posilněnou v propagačním stánku U Posledního Kelta.

První nesmělé kapky deště nás zastihly už při odjezdu z cukrárny, takže jsme rychle sjeli dolů do Zbraslavi a přes most na pravou stranu Vltavy. Na zvířátka v ZOO jsme ani nevzpomněli, poslední pivo U Posledního Kelta jsme jednohlasně zamítli a raději jsme, s deštěm v patách, šlapali směrem ku Praze. Dešti jsme sice neujeli, ale nebylo to nic dramatického – docela příjemný „májový“ deštíček. Sprchlo tak akorát, aby nelítal obtížný hmyz a neprášilo se. A když jsme dojeli zpět pod Barrandovský most, přestalo pršet úplně .