Velikonoční...

Vlak jsem stíhala v pohodě a jak se ukázalo, využila jsem tuto možnost náhradní dopravy za nejezdící metro C jako jediná.

Tady už čekal pro_pa, LeeLoo a Dita a společně jsme jeli do Průhonic. Pro_pa se nás sice snažil zlákat na ČTZ kolem Botiče, ale byl přehlasován. Raději jsme jeli silničnou kolem dendrologického ústavu, protože jsme tušili, že bahna i terénu dneska ještě bude víc než dost. A bylo ...

, což byla velmi příjemná asfaltová cyklostezka. Nevím, jak je tu dlouho - já se téhle cestě vyhýbala, protože tu byly hnusné šutry, na který jsem se v roce 2005 slušně vymlela. Asfaltování cyklostezek mi sice přijde mnohdy nadbytečné, ale tady to vysloveně bodlo.
Za Osnicí skončila legrace. Vjeli jsme do terénu, což znamenalo jediné - bahno, Bahno, BAHNO... Cesty byly nasáklé vodou z tajícího sněhu a rozryté kopyty koní. Já ty zvířata začínám čím dál víc nenávidět. Jakmile se někde nachází stáje s koňmi, okolní lesy se mění v tankodrom. A pak že největší pohromou pro les jsou cyklisté...
A nepřeju vám slyšet Ájínka - ačkoli neustále píše, kolik kde najel km, tady brblal nad každou louží, že bahno nemá rád a že by radši sníh ...

Sjezd do údolí Botiče jsme rozhodně nepřehlédli, protože to byl první brod dnešního dne. Projeli jsme ho všichni a bez úhony.

V Horních Jirčanech navrhnul Jardig zkratku lesem. Cestu jsme našli a musím konstatovat, že tentokrát tu bahno nebylo. Nebylo, protože všude ležel ještě sníh. Tedy sníh - vypadalo to jako sníh, ale místy to bylo rozbředlý a místy umrzlý... Takže zase z kola dolů a pěkně pěšky - nějak se nám ten cyklovýlet začal měnit z "kola" na "koloPěšky", ale ony se mají posilovat všechny svaly rovnoměrně.
Jo a co myslíte, že Ájínek, když měl místo bahna sníh?!? Samozřejmě brlblal dál. Buď byl sníh málo sněhovatý nebo byl moc ledovatý. No jo, no, teď se ukázalo, že Airline jediné cojezdí, je vlastně ta cesta do práce ...

V Hlubočince byly slíbené Jindrou 8526 fidorky, ale skutek utek... Ačkoli na plánku trasy věděl, kudy pojedeme, čekal nás na hlavní, po které jsme vůbec jet neměli a také jsme po ní nejeli. Že prý lesem a po ČTZ to neumí. To je ale pak těžké domlouvat si dostaveníčko...
Copak já, já čokoládu nejím, takže fidorku bych stejně s díky odmítla, ale mnozí se na ni těšili a byli evidentně zklamáni. Snad je ale aspoň Jindra sní na naše zdraví ...

Sulice - po MTZ přes pole, což výjimečně nebylo bahnem - Kostelec u Křížků, kde už jsme nekompromisně udělali přestávku a pojedli ze svých zásob. Docela by už bodla hospoda, a tak nám ji HMS slíbila v Těptíně. Prý nejdřív ještě trošku kultúry...

Po MTZ, což byl opět cross po rozbahněné cestě rozryté koňskými kopyty, jsme se dobrodili k Ringhofferově hrobce. Docela by mě zajímalo, co pana továrníka vedlo k tomu, postavit si ji právě tady uprostřed lesů. Ale budiž... My jsme to využili k další společné fotce, protože na silnici za hrobkou se odpojil Jurimír a zamířil k domovu...
Tedy o únik se pokusil i Airline s Ane, že prý Ane ztratila tachometr a musí ho jet hledat. Naštěstí ho ale cestou našel Jura, takže s námi pěkně jeli dál. Jeden pozitivní důsledek to ovšem mělo - podařilo se nám zmocnit se mazance od Mášový, který se z batohu od Airlina přestěhoval do batohu k HMS. Jo, jistota je jistota, co kdyby se příště neztratil jen tachometr ...

Těptín, KONEČNĚ! A hospoda, KONEČNĚ! Bylo tam příjemně a dobře jsme se najedli. Teda až na Medúzu, který se nějak nedočkal svého ptáčka s rýží. Ale stihnul aspoň polívku, takže hlady určitě neumře...

V hospodě bylo rozhodnuto, že když už jsme tady, tak to zkrátka do Jílového nejde jinudy než přes Gryblu. A tak jsme teda vyjeli po ČTZ. Bikeři po ní jeli až na Gryblu, my bahňáci, jsme vzali zavděk lesní silničkou.

Grybla - hodně jsem o ní slyšela a vypadalo to, že nesmím umřít, dokud moje noha na ní nespočine. Očekávala jsem nějaký nepřehlédnutelný vrchol, vyhlídku nebo bůh ví co nezapomenutelného, ale realita byla na dojmy poněkud skoupější. Vrcholový bod jsem nějak nezaznamenala, o vyhlídce se mluvit nedalo už vůbec a někteří se dokonce dohadovali, zda je vrchol Grybly tam nebo tam. Ale nakonec to všechno zachránil Medúza. Nezapomenutelnost tohoto okamžiku zajistil zlomením svých řidítek. Ovšem možná se obětoval jen proto, že s námi tentokrát nejel Kazikol Murphy ...

No a když už jsme byli na Gryble, nemohli jsme vynechat zastávku na Panské skále. Tady už vyhlídka byla a HMS zřejmě nechtěla v kolizích zůstat za Medúzou pozadu, tak si rychle zajistila píchlé kolo. Nebylo to sice před hospodou, nicméně i tady se opravovalo příjemně. Navíc začalo vylézat i sluníčko a pěkně nás zahřálo, takže se z dneška vyklubal opravdu krásný jarní den.

A kam dál?!? Lesní silničkou jsme sjeli do Borku u Jílového. Cestou se teda nějak neshodl pro_pa z HMS, kde je ta správná odbočka do Borku, takže se pro_pa nakonec rozhodl, že kašle na rozvracečství, když si už náčelník rozvrací akci sám a poslušně jel s ostatními cestou, kterou určila HMS. Tak takhle se musí na rozvraceče .

Borek u Jílového - tady jsme chvíli diskutovali zda jet nebo nejet na Pepř. Mě už se tam teda moc nechtělo, protože už jsem toho tak nějak začínala mít dost a ještě jsem musela zpátky do Průhonic, ale poslouchat se musí, tak se jelo. Jen je fakt, že jsme měli poslechnout Jardiga a jet po té vrstevnici a nesjíždět zbytečně dolů do Borku. Holt jel s námi poprvé, tak je v rozvracení ještě nezkušený . Ale vzhledem k tomu, že je místňák, tak příště dám na něj a ušetřím si nějaké to bahno a dokopec...

Po ČTZ na rozcestí Pod Drnkou - v létě asi příjemná cesta mezi chatama, dnes opět bahno. Ale je fakt, že mělo mnohem nižší intenzitu než to, co jsme zažívali během dne. Pod Drnkou jsme se s Jardigem a Ditou rozhodli, že na Pepř už fakt nechceme a začali jsme pracovat na tom, jak své tělesné ostatky dostat co nejrychleji do Průhonic k autu a domů. Sjeli jsme proto do Jílového do cukrárny, kterou HMS naplánovala jako závěr akce, a tady jsem se nechala zachránit a odvézt ku Praze.
Jak jsem ale později zjistila, na Pepř nakonec nejel nikdo, protože v brodu Pod Drnkou se HMS pod váhou mazance od Mášový poroučela do vodního toku a umyla nejen kolo, ale i sebe... Sice jí byly zapůjčeny nějaké svršky, ale na další legrácky už prostor nebyl, takže všichni sjeli do Jílového a mazali dále ku Praze, přičemž se každý odpojoval dle své vlastní potřeby.