« na kalendář

sobota 18. - pondělí 20. srpna 2012

KruHory s BBCC a Bad Schandau...

sobota 18. 8. 2012 | neděle - pondělí 19. - 20. 8. 2012

Dokumentace:

Sobota 18. srpna 2012
Sraz byl stanoven na desátou dopolední v sobotu v penzionu v Českých Hamrech. Cesta byla pohodová a ani jsem nebloudila. První překvapení mě čekalo v kopcích nad Vejprty. Přímo přede mnou se na horizontu náhle vynořila vrtule větrné elektrárny. Její blízkost a neočekávaná velikost byly odstrašující. Jsem zvyklá hledět na vrtule s hlavou zvrácenou k obloze. Tady jsem ale náhle hleděla vrtuli "z očí přímo mezi lopatky" chichichi . Chvíli to vypadalo, že silnice končí právě v místě, kde se lopatky vrtule protínaly, ale jakmile jsem popojela přes horizont, vrtule se poslušně zvedla na své majestátné noze k obloze a kolem ní se objevily další a další větrníky. Ano, jsem tu přece jenom správně v KruHorách a ne v nějakém Sci-Fi filmu...

Jak je u nás v BBCC pravidlem, "na nikoho se nečeká", ale znáte to chichichi. Než se vybalí kola, než se dá kávička, než se vykecáme, než... Zkrátka start bez problémů stihla i Gábina s Radanou, které přijely s více jak půlhodinovým zpožděním.

Dnešní trasu vybrala Jája a po drobné konzultaci s ostaními bylo rozhodnuto vyjet z Českých Hamrů po lesní silničce do Loučné a odtud do Německa, do Kurort Oberwiesenthalu. Tady jsme chtěli dobýt první vrchol dnešního dne – Fichtelberg (1.214 m n.m.). Velmi snadno jsme našli dolní stanici lanovky a východiště turistických cest, proběhla krátká diskuze, zda k vrcholu lanovkou nebo po svých a bylo rozhodnuto, že nebudeme zbytečně plýtvat silami. Dneska je ještě budeme potřebovat. A tak se šlo na lanovku.

Moje závratě nevyhledávají lanovky a podobné atrakce, ale tahle nebyla nijak adrenalinová. Navíc jela velmi klidně a nedrncalo to ani při přejezdu sloupů. Každý jsme jeli vlastní sedačkou, protože bylo možno zavěsit jen jedno kolo. To moje sice zavěsit šlo bez obtíží, ale dolů se mu v horní stanici nějak nechtělo, což obsluha lanovky vyjádřila známým "šajze"... Chtěla jsem pánovi říci, že i když "Ich spreche nicht Deutche", tak slovu "šajze" rozumím velmi dobře. Nicméně nevypadal, že by měl smysl pro humor a že by chtěl konverzovat na téma povolená slova při sundávání kol z lanovky... Raději jsem to tedy přešla, poděkovala jsem a zmizela jsem...

Na vrcholu Fichtelbergu bylo víc než živo – byl tu sraz motorkářských veteránů. Kousky tady byly k vidění pěkné, copak o to, ale o vrcholové kávě jsme si mohli nechat tak akorát zdát. Raději jsme tak volili ústup na Boží Dar. Na bývalé hranici nad Božím Darem se naše skupina rozdělila. Většina se jela podívat do Božího Daru a pak dobýt ještě Klínovec, já jsem vytvořila odloučenou skupinku, jejímž záměrem byl návrat do Kurort Oberwiesenthalu a koupel v místních lázních či na koupališti, které byly zaznamenány v mapě. Chvíli jsme ale ještě poseděli na lavičce nad bývalou hranicí. Ta by asi vyprávěla, kdyby mohla mluvit. Nebo raději ať mlčí... Byla to velmi zvláštní doba a je dobře, že už je to za námi a že tady už přes silnici žádná závora není...

V Kurortu jsme nejprve dali výbornou kávu na terase horského hotelu. Pod námi leželo celé městečko a my marně přemítali, kde asi tak může být ukryto to koupaliště nebo lázně. Ani obsluha nám nedokázala poradit, jen na nás hleděla takovým zvláštním výrazem... Ten nám byl jasný, až když jsme našli koupaliště opuštěné a uzavřené a lázně jsme nenašli vůbec. Ta dívčina si musela myslet, že jsme se asi zbláznili, když jsme se tady chtěli vykoupat chichichi.

No nic... Bylo rozhodnuto vrátit se na základnu, ale jak jsme projížděli kolem nádraží, akorát se chystal k odjezdu parní vláček. No to je nááádhera... Proč se nesvézt?!? Zakoupili jsme jízdenky na 3 stanice s tím, že zajedeme prozkoumat koupaliště ve Vejprtech. I tady ho avizovala modrá značka v mapě.

Cesta vláčkem byla parádní. Zvlášť když valná většina cestujících zvolila poslední otevřený vagón, takže v ostatních bylo místa až dost. My jsme byli ve vagónu sami, ale cestu jsme nakonec v podstatě strávili na plošině mezi vagóny. A co nás zaujalo nejvíc?!? Paradoxně průvodčí a jeho pohyb mezi vagóny. Ty nebyly průchozí, takže průvodčí přelézal z jednoho vagónu do druhého venkem přes schůdky. Okamžitě nás napadlo to zkusit také, ale raději jsme myšlenku zaplašili hned v zárodku. To by se průvodčímu nemuselo líbit chichichi.

Vystoupili jsme na lesním nádraží Niederschlag a odtud jsme pohodlnou lesní silničkou dojeli až do Bärensteinu. Přes most pak už byly Vejprty. Na tohle městečko jsem byla velmi zvědavá a chtěla jsem si ho prohlédnout, ale chuť mě přešla jen jsme se přiblížili k ceduli. Ihned za mostem nás přivítaly vietnamské stánky a za nimi cosi, co na mě působilo jako změť špíny, nevkusu a ruin. Mezi tím se pohybovalo zvýšené množství snědých spoluobčanů. Původně jsme si mysleli, že si tady dáme jídlo, ale to nás rychle přešlo. Restaurační zařízení bylo buď opuštěné, nebo vypadalo tak, že bychom tam nežádali ani chléb se solí. Tady se lidem asi musí žít dost ztěžka. Jídlo jsme si dali až nad Vejprty, kde jsme, zcela nečekaně, narazili na hotel Harlekýn. Příjemné místo, příjemné jídlo, příjemná obsluha. Jo a samozřejmě jsme nezapomněli zjistit, jak je to s tím koupalištěm. Není tady. Bylo, ale už není. Našli jsme rybník, kde koupaliště bývalo, ale nikdo se tam nekoupal. Proč, to jsme už nezjišťovali.

Od Vejprt jsme sjeli do Kovářské, a kdo to nestojí u silnice protisměru, jako Radana a telefonuje.
"Ahoj, kam jedeš?!?"
"Do Hamrů..."
"No tak jestli jedeš směrem, kterým stojíš, tak ti garantujeme, že jedeš do Vejprt..."
Ještě, že nás potkala chichichi. Radanu jsme otočili správným směrem a za chvíli jsme narazili i na zbytek BBCC. Samozřejmě na zahrádce u cukrárny, kde taky jinde chichichi. Při kávě ještě proběhla diskuze o návštěvě místního Muzea letecké bitvy, které tady bylo zřízeno na památku bitvy v září 1944, kdy zde bylo během krátké chvíle sestřeleno 13 amerických "létajících pevností". Naše lenost ale zvítězila s tím, že se tam stavím v neděli, až se budu přeuťovat do Německa. Opravdu jsem se tam stavila a zjistila jsem, že muzeum je otevřeno pouze v sobotu od 14:00 do 18:00 a musím konstatovat, že vnější zjev zařízení od návštěvy přímo odpuzoval. Oprýskaná cedule na plotě, zarostlá zahrada, nevzhledný domek. Tohle je památník slavné letecké bitvy, kde se navíc každoročně konají pietní setkání?!? Tak to teda pardon, ale tohle místo má k důstojnosti hodně daleko. A jestli je uvnitř k vidění to co zvenčí, pak si nejsem jista, zda stojí za to se sem vracet. Ale tohle posoudit fakt nemůžu.

Cestou z Kovářské jsme zavítali ještě k Palouku mrtvých. Vůbec jsem netušila, co mám od toho místa očekávat, jen mě v mapě zaujal název. Našli jsme zde kamenný památník s nápisem "Rašelinná slatina. Švédský hrob, 1641". Až doma jsem se na internetu dočetla následující:

"Paloukem mrtvých je označováno rašeliniště ležící poblíž železniční stanice Kovářská. Místo bývá nazýváno též "rašeliniště smrti", neboť zde v roce 1641 během třicetileté války utonul celý oddíl těžké švédské jízdy. Dříve byla tato událost považována spíše za pověst, ale v roce 1924 zde byly při těžbě rašeliny skutečně nalezeny zbraně a pozůstatky vojáků a koní.
Na místě tragédie se nacházel měděný reliéf na žulovém podstavci, dnes však již bohužel zůstává pouze kamenný podstavec, protože měděná deska na čelní straně byla ukradena."

Zajímavé místo. Vůbec by mne nenapadlo, že je tady nějaká rašelinná slatina a už vůbec ne, že se tady mohlo odehrát něco takového. Bůh ví ale jak to tady vypadalo v době 30ti leté války. Přece jenom na krajině za těch více jak 300 let dost zapracovala rekultivace, výstavba místní tratě, výstavba cest a do značné míry i vysychání a úbytek vody. Dneska by tady vojenský pluk asi neutonul...

Tak tohle byla poslední zastávka sobotního výletu. Během chvíle jsme byli zpět v penziónu v Českých Hamrech a večer probíhal standardně v duchu dobrých tradic BBCC chichichi.
Délka:
 32 km - někomu se to může zdát málo, ale pro nás to bylo až dost chichichi.

Neděle - pondělí 19. - 20. srpna 2012
Dnes byl plánován výlet na Měděnec, ale já jsem měla namířeno do Německa. Původně do Drážďan, ale člověk míní... Zkrátka naše odloučená skupinka se s BBCC rozloučila a rozhodla se popojet. Jak už jsem zmínila, původním cílem byly Drážďany, ale vlivem odpoledních teplot dosahujících téměř 40° C jsme se rozhodli Drážďany vynechat a jet rovnou do Bad Schandau. Drážďany neutečou.

Nejprve jsme ale zajeli do Neudorfu, kde bylo v mapě avizováno Suppenmuzeum. Chtěla jsem vědět, zda je to opravdu "polívkové muzeum" nebo je to chybka. Ne, ne, chybka to nebyla. Bylo to fakt suppenmuzeum chichichi. Asi ve čtyřech místnostech byl k vidění starý nábytek a nádobí, vstup byl 1,60 Euro a musím říct, že to byla příjemná zastávka. Místy mi i slza ukápla, když jsem si připomněla, co všechno jsme doma mívali za vybavení. Talíře, lžíce, dvoudřez na mytí nádobí nebo kuchyňský sporák chichichi. Venku před muzeem byl navíc záhon s bylinkami, takže jsem s překvapením zjistila, že na zahradě pěstuji bylinky a ani o tom nevím chichichi.

Další cesta už byla poměrně nuda. Tedy pokud pominu stále se zvyšující teplotu, která byla v mém modrém autíčku ještě umocněna chybějící klimatizací. Do kempu jsme dojeli totálně propocení. Fuj tajbl. Vzduch se vařil, slunce pálilo a ani trošku nebylo znát, že jsme na břehu Labe. Řeka jako by v tom horku ani neexistovala. Postavit stan bylo nadlidské úsilí a také jsem konečně zjistila, co to byla ta tlumená rána, která se v průběhu cesty ozvala z kufru auta. Bouchla láhev s jogurtovým nápojem a celý obsah protekl přepravkou s potravinami a vařičem... Hmmm, tak to je radost... Přepravku jsem raději nechala tak jak byla, jen jsem vyčistila, co vyteklo do auta. Přece jenom zatuchlé kysané mléko dokáže auto nebývale provonět. A později se to dostává z koberců dóoost těžko.

No nic, po odstranění nejhorších škod bylo už naším jediným cílem co nejrychleji se dostat do Bad Schandau do místního termálu Toskana Therme. U pokladny jsme stáli krátce po šesté odpolední. Zakoupili jsme lístky na dvě hodiny s tím, že když tak doplatíme a už jsme se viděli v bazénu. Ovzduší v termálu bylo díky klimatizaci víc než příjemné. Bazénové centrum nabízelo vnitřní a venkovní bazény, vířivky a masážní trysky na chodidla, na kotníky, na záda, na bederku, na co chlapa... No, však to znáte chichichi. Odpočívali jsme v chladném, skoro prázdném bazénu, za plotem houkali parníky a na obzoru jsme pozorovali západ slunce. Jóooo, život, to je nuda chichichi.
Bohu dík chichichi.
Pak jsme se ale vydali na průzkum vnitřních atrakcí, a tak nám nemohla uniknout místní specialita Liquid Sound. K dispozici tu byl slaný bazén o teplotě cca 36° C, bylo zde příjemné přítmí, ticho a na strop se tu promítaly barevné obrazce. Do bazénu jsme se zanořili se slastným "Áááááá..." Položili jsme se na vodu, která díky své slané konzistenci úžasně nadnášela, pozorovali jsme barevné hemžení v kopuli nad našimi hlavami a do uší, které se dostaly pod vodu, nám začala znít příjemná meditační hudba...
Nevím, jak dlouho jsem se houpala na hladině a nevnímala okolní svět, ale když mi začala být zima, bylo nutno příjemné lenošení na vodní hladině ukončit a jít se ohřát do saunového centra. Liquid Sound jsem ale opouštěla jen velmi nerada...
Saunové centrum to byla kapitola sama pro sebe. Různé druhy saun a parních lázní, vířivka, bazén, Knaippovy koupele, vyhřívaná kamenná lůžka, drcený led na ochlazení po sauně... Zkrátka tady se člověk rovněž nenudil. Vybrali jsme si parní lázeň s názvem "solný důl", kde to uvnitř vypadalo jako v opravdovém dole a pára vycházela nejen z pod lavic, ale i z důlního vagónku s "uhlím", který stál uprostřed místnosti. K ochlazení pak sloužila místnost, kde se točilo mlýnské kolo poháněné velmi chladnou vodou. Z horké jízdy autem jsem chytla docela slušnou migrénu a už jsem z toho začínala být zoufalá, ale po pobytu v téhle parní lázní mě jakékoli bolesti přešly. To bylo táááááák příjemné...
Musím konstatovat, že termály v Bad Schandau nemají chybku. Nebo my jsme jí aspoň neodhalili. Naopak, zařadila jsem si je na jedno z předních míst v mém pomyslném žebříčku aquaparků. Ostatně, tenhle žebříček by nemusel být jen virtuální, ten by určitě stál za to, abych ho přenesla do klábosnice. No, ještě se nad tím zamyslím...

Náležitě vykoupaní a osvěžení jsme se s přicházející nocí vrátili do kempu. Byl tak akorát čas zalehnout, ale ani s večerem nepřišlo ochlazení. Saharský vzduch ohřál i noc, takže jsem snad poprvé v životě spala skoro bez spacáku a v dokořán otevřeném stanu. A to jsem si tentokrát nevzala svůj tenoučký spacáček z Tesca za tři stovky, ale teplejší spacák, kdyby k ránu bylo chladno.
Cha, cha, cha... chichichi

V pondělí ráno jsme znovu přehodnotili naše plány. V tomhle příšerném vedru, které nyní panuje, lze existovat tak akorát na koupališti nebo doma. Být celý den v termálu v Bad Schandau bylo sice lákavé a určitě by se tam vydržet dalo, ale tak nějak nám to už přišlo zbytečné. Ano, srabácky jsme se rozhodli před horkem prchnout domů..., do Prahy..., do... Ale však to znáte chichichi. Všude dobře, ale doma nejlíp.
Zabalit nebylo nic těžkého, takže před desátou už jsme mířili opět do Bad Schandau na snídani. Najít si zařízení, kde se člověk nají a napije podle své aktuální chuti, to chce cit a mě zatím tenhle cit slouží dobře. Fuj, ta sebechvála ale smrdí... Tak já se teda trošku zastydím a pokračujeme dál.
Během chvilky jsme seděli ve velmi příjemné pekárničce na náměstí, u výborné kávy a skvělých čerstvých koláčů. Mňam... Tohle jsem potřebovala. Latté a presso dopio ve mě zmizely stejně rychle jako ovocný a vanilkový koláček. Ještě bych si teda něco dala, ale přejídat se není dobré.
Posilněna jsem ještě hbitě oběhla náměstí, zjistila jsem, že jednodenní výlet do Prahy tady můžu u cestovky pořídit za 25 Euro a že centrum v Bad Schandau je velmi malinkaté. Skládá se jen z pár uliček plných krámků, v tuto dobu ještě zavřených.
No a pak jsme nahlédli do kostela. Navštívit nějaké místo a nenakouknout do kostela, když je otevřen, to zkrátka nejde chichichi. Každý kostel má svoji zvláštnost a měl ji i tento. Došlo nám to, až když jsme na jedné ze zdí objevili rysky značící výšku hladiny při povodních. Pár centimetrů nad zemí byla první ryska z roku 2006, ale ta byla tak nízko, že to snad uklízečka jen zvrhla kýbl s vodou. To nestálo ani za řeč. Ta nejvyšší byla vysoko nad našimi hlavami a nebyla paradoxně z roku 2002, ale z roku 1875. Kam voda dosáhla, tam byl tento kostel kamenný. Až nad úrovní povodňových rysek byly dřevěné ochozy. Kamenný byl dokonce i oltář a lavice nebyly pevně zabudované, ale byly zde jen volně postavené židle. Jo, tady o vodě vědí své. Musím ale říct, že kostel byl i přes tahle opatření velmi pěkný a působil velmi čistým a klidným dojmem.
Od kostela jsme sešli na promenádu k Labi. Ani nevím vlastně proč, ale v dopoledním slunci tady bylo velmi příjemně. Už už to vypadalo, že dojdeme tak akorát k autu a pojedeme pryč, ale nakonec jsme se přece jenom nechali zlákat ještě jednou místní atrakcí. Co atrakcí, technickou památkou, zapsanou dokonce v Guinessově knize rekordů jako "nejvyšší svíčka světa". Šlo o venkovní výtah, který byl vybudován v roce 1905. Z dálky to vypadalo jako sranda, ale když jsme stáli pod 50 metrů vysokou konstrukcí, chvilku jsem váhala, zda se prosklenou kabinou svézt nebo raději ne. Ale když už jsme tam byli, tak by byla hloupost toho nevyužít. Zpáteční jízdenka stála 2,80 Euro, což naše peněženky ještě unesly. Nahoře jsme objevili samozřejmě hospodu, a pak výběh rysů - pana Štětičky a slečny Cinderelly, součást jakési naučné stezky, která zábavnou formou děti seznamuje s životem rysů. Některá zastavení jsme potkali i dole v Bad Schandau. A pak tu byla možnost vydat se na nějakou tu okružní pěší túru v kopcích nad Bad Schandau.

Tak už dost. Slunce už se vyhouplo nad naše hlavy a začalo pálit. Byl nejvyšší čas naši neplánovanou prohlídku Bad Schandau ukončit, vrátit se zpět k autu a nabrat směr ku Praze. Můj třídenní výlet se přiblížil ke konci, ale musím říct, že jsem si ho zase užila chichichi. A vám ostatním můžu návštěvu Bad Schandau jen doporučit. Je to jen kousek do země krále Miroslava a fakt stojí za to se tu zastavit. Já se sem ještě rozhodně hodlám vrátit, protože bych ještě ráda vyzkoušela druhou místní technickou specialitu, kterou je tramvajová linka Kirnitzschtalbahn, vedoucí 8 kilometrů k vodopádům Lichtenheiner. Ale to opravdu až někdy příště, až nám sem ze Sahary nebude foukat to horké povětří chichichi.
Byly to velmi příjemné 3 dny, jen to počasí, to mohlo být trošku lepší... nebo horší... Zkrátka mohlo být trošku chladněji chichichi.
logo na hlavní stránku copyright © vrstevnice 2012