sobota 13. - sobota 20. srpna 2011

Berlínská jezera...

V sobotu 13. 8. 2011 jsem vyrazila na týdenní dovolenou do oblasti Berlínských jezer. Že to bylo právě v den 50. výročí vzniku Berlínské zdi, to bylo, jaksi, kouzlo nechtěného .
Do svého odjezdu jsem o Berlínu věděla jen to, že je to hlavní město Německa, stála tam Berlínská zeď, je tam "Berlínské Ostankino" (= televizní věž), hodiny, co ukazují světový čas, Brandenburská brána a kolem dokola města vede dálnice, z níž si, Bůh ví proč, pamatuju Oranienburg. O nějakých jezerech jsem neměla ani ponětí...
Dneska už ale můžu s čistým svědomím říct, že moc dobře vím, co je to Berlín a jeho okolí a každému můžu návštěvu téhle oblasti jen doporučit. Ovšem všechno pěkně popořádku...

Tak nějak všeobecně...

BERLÍNSKÁ JEZERA

Než se o nich náš kamarád režizééér Jiří Krejčík ml. asi před dvěma roky zmínil, neměla jsem vůbec tušení, že nějaká existují. Když jsem si ale letos před cestou do této lokality koupila mapu, nestačila jsem se divit, co jich je. A když jsem je pak viděla v reálu, nevěřila jsem vlastním očím, jaké příjemné rekreační oblasti se kolem Berlína nalézají.
Jezera se rozprostírají ve dvou oblastech - na východě a na západě od Berlína. Na východní straně jsou propojeny řekou Sprévou, na západní řekou Havel a dál je propojuje mnoho menších říček a kanálů. Díky tomu je na jezerech poměrně čilá rekreační a výletní lodní doprava. Pokud byste tu ale hledali kemp vedle kempu, tak to byste byli poněkud zklamaní. Kempy sice jsou, ale je jich jak šafránu.
Z hlediska původu jde o pískovcová jezera, takže voda je nezvykle čistá a kolem jezer jsou převážně borovicové lesy, které nádnehrně voní. Přirovnala bych to k našim písákům kolem Brandýsa a Čelákovic nebo k písákům kolem Veslí nad Lužnicí.
Překvapila mě i nadmořská výška - běžně jsme se pohybovali v rozmezí 35 - 55 metrů nad mořem. Jen ve dvou případech jsme se dostali nad 100 metrů, a to při výstupu na rozhlednu Kranichsberge (105 m n.m.) a při příjezdu do Postupimy nad mostem Glienicker Brücke .
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

DOPRAVA

Původně jsme chtěli jet do Berlína vlakem, ale jezdí pouze dva vlaky denně, které berou kola a pak jeden noční lůžkový a v červenci již byly všechny rezervace pro kola beznadějně vyprodané. Jet na kole Praha - Berlín nepřicházelo v úvahu, protože dovolenou jsme všichni měli jen týden. A tak bylo rozhodnuto přiblížit se k Berlínu autmo, ponechat vozidla někde u prvního kempu a pak "na těžko" Berlínská jezera projezdit.
Ale i tyto plány se nakonec ukázaly býti poněkud nesmyslné. Hned v prvním kempu jsme pochopili, že bude mnohem příjemnější dělat v místě hvězdicové výlety, a po návštěvě Berlína bylo definitivně rozhodnuto od východních jezer přejet k západním autem a opět dělat hvězdicové výlety z jednoho kempu.
Samozřejmě, velký vliv na tuto skutečnost měl fakt, že oba kempy, ve kterých jsme bydleli, byly velmi příjemné, a tak nebyl důvod se kamkoli posunovat. Pokud bychom narazili na nepěkné místo, asi by nás tam nikdo déleji než jednu noc neudržel.
A že jsme nakonec nemuseli balit bagáž "na těžko", když jsme vlastně jeli autem?!? Omyl!!! Tohle se ukázalo býti nakonec velmi prozíravé, protože jsme sebou měli jen nejnutnější věci. V průběhu týdne jsme se mnohokrát přistihli, jak říkáme: "...kdybychom věděli, že budeme mít auto, tak bychom sebou ještě vzali..." a nakonec bychom měli auta narvaná zbytečnostmi k prasknutí .
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

MAPY

Ve své oblíbené prodejně Kiwi jsem si nechala doporučit cyklomapu od Kompasu 1:70 000. To jsem si teda pěkně naběhla...
Měřítko děsné. NENÁVIDÍM mapy, co mají jiné měřítko než 1:50 000 nebo 1:100 000. Byly v ní sice značeny cyklostezky, ale byly vykresleny místo cest, takže se nedalo mnohdy poznat, zda máme hledat silnici či nějakou zpevněnou cestu. Mnohé cyklostezky z mapy, nebo v lepším příápadě jen jejich části, jsme navíc nenašly vůbec, jiné zase byly v reálu, ale nevidli jsme je v mapě.
Navíc v mapě chyběly kempy. Nikdy nepochopím, jak může někdo udělat turistickou mapu a nezaznačit do ní kempy. Ale budiž...
A co mě nejvíc "dojalo", že se mi podařilo 2x zabloudit, ačkoli jsem mapu jistila ještě kompasem. V obou případech byly prostě dvě cesty přibližně stejným směrem, takže podle mapy jsem jela správně a podle kompasu rovněž. V reálu to ale bylo blbě .
Ale abych mapě zase nekřivdila – když jsme se přeauťovali, jelo se podle ní naprosto bezvadně .
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

CYKLOSTEZKY

Cyklostezek a cyklopruhů je v Německu spousta a s chutí jsme je využívali, protože v nich měli cyklisté velký respekt a přednost před ostatními účastníky provozu. Ale ikdyž cyklopruh nebyl, cyklista si mohl být jist, že bude na silnici respektován. Značení cyklotras, ale velmi pokulhávalo. Místy bylo velmi přehledné a usnadňovalo průjezd městem, ale jak se znenadání objevovalo, tak znenadání i končilo. Náhle si člověk na křižovatce uvědomil, že cedule prostě nejsou a velmi těžko se pak odhadovalo, kam se asi tak má odbočit... Nakonec jsme se naučili, že podél hlavních ulic a silnic rozhodně vede cyklostezka. Jakmile se ale člověku pod koly asfalt změnil v dlažbu, pak to byl neklamný signál toho, že jsme někde chybně odbočili a sjeli ze stezky.
S cyklostezkama byla v mnoha místech vybudovaná celá infrastruktura. Všechny přechody, kde jsou cyklostezky, jsou společné pro chodce i cyklisty. Na všech křižovatkách jsou umístěny také cyklosemafory. Z počátku pro nás byly semaforové sloupy nepřehledné, ale velmi rychle jsme si zvykli orientovat se pouze na světla pro cyklisty a na semafor pro náš směr.
Velký respekt před cyklopruhy měla i auta – při výjezdech z bočních ulic zastavil řidič před pruhem a řádně se rozhlédnul, zda někoho neomezí nebo neohrozí. Pokud nemohl najet do křižovatky, zůstal stát za pruhem, aby nepřekážel cyklistům, a čekal, až bude moct do křižovatky vjet. Osobně si nedovedu v této pozici představit české řidiče... To by bylo sprostých slov...
Pruhy pro cyklisty byly v některých místech velmi precizně propracované. Na jedné křižovatce jsme se dokonce setkali s těmito odbočovacími pruhy pro cyklisty. Nestihla jsem to vyfotit, tak aspoň náčrtek... To červené je cyklopruh přes křižovatku, černé ohraničení a šipky jsou, samozřejmě, v reálu bílé. Pruh doplňovaly ještě v každém rohu dva cyklosemafory – jeden pro směr přímý a jeden pro odbočení. Osobně jsem neměla odvahu se do toho odbočovacího cyklopruhu postavit a čekat před auty až mi blikne zelená na odbočení. Raději jsem přejela křižovatku přímo a tam se otočila do požadovaného směru.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

CYKLISTÉ

Musím říct, že cyklisté v Berlíně a jeho okolí byli jednoznačně spořádaní. Jezdili striktně podle předpisů, jejich pohyb byl předvítalený a chaos jsme způsobovali akorát tak my, než jsme ten jejich systém pochopili.
Neplatí tady zákon silnějšího, ale naopak, silnější tady dává přednost slabšímu, takže chodec má přednost před cyklsitou a oba pak mají přednost před motorovými vozidly.
V Německu (alespoň v oblasti, kde jsme se pohybovali) se jezdí zásadně vpravo vedle ulice/silnice. Tzn. stezkou po jedné straně ulice/silnice tam, po druhé straně zpět. Kdo jel v protisměru, ten se musel vyhnout. Tím pádem byl na stezkách zajištěn jednosměrný provoz, což bylo velmi a to velmi příjemné. Pravou stranu drželi dokonce i na křižovatkách, tzn. pokud někdo chtěl odbočit vlevo ze svého směru, tak si křižovatku objel pěkně kolem dokola. Žádné lupnout to tam v protisměru.
V Německu se na kolech jezdí rozhodně víc než u nás a jezdí na kolech i velmi malé děti. Všichni se chovali stejně, všichni dodržovali pravidla, všichni jezdili ukázněně – bez ohledu na věk a značku kola. Je zcela evidentní, že tady máme ve výchově velké mínus, a že když se chce, tak to prostě jde.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

KEMPY

V oblasti jezer jsem výskyt kempů předpokládala, ale bylo poněkud náročnější zjistit, kde a jaké vlastně jsou. Cyklomapa, kterou jsem zakoupila, informace o kempech neposkytovala. Z tohoto důvodu jsem přikoupila ještě jednu automapu Německa. Měřítko 1:800 000 ale zase bylo natolik velké, že občas nešlo poznat, kde u vesnice či města kemp vlastně leží.
A tak jsem vzala na pomoc internet a svoji oblíbenou stránku "Kempy v Evropě", kde jsem vyhledala vhodné kempy poblíž města Erkner (východ) a poblíž Postupimy (západ). Najít kempy v místě pak nebylo až tak náročné, protože byly poměrně dobře značené.
První kemp jsme navštívili přímo na okraji Erkneru, ale již příjezd byl poněkud stresující. Vypadalo to tam jako vypálené Kersko. Gheto ohořelých papundeklových stěn v zarostlém lese... Kemp se nacházel až za touto "oázou děsu", ale nevypadal o moc lépěji – recepci tvořil prastarý karavan a bylo tu tak nějak těsno. Poněkud s úlevou jsme uvítali, když nás pan majitel sice vítal dál, ale upozornil nás na to, že večer tu bude disco a muzika a rámus, ale jestli chceme, tak naproti v Kranichsberge je další kemp. Ano, chtěli jsme a s radostí . (⇓ na so 13. 8. 2011 ⇓)

Kemp Kranichsberge (pobyt so 13. 8. - ne 16. 8. 2011) byl příjemný kemp na okraji borovicového lesa u jezera Flakensee. Vévodila mu zcela nová budova zázemí = WC, sprchy, prádelna, kuchyňka. Jakmile je sociálka čistá a příjemná, hned se bydlí lépěji. Jedinou "nepříjemností" bylo, že budova byla na elektronický čip (půjčoval se na vratnou kauci 15 EURo), na který jsme museli dávat pozor a nesměli jsme si ho zapomenout, když jsme hodlali budovu navštívit nebo naopak, když jsme ji opouštěli. Ale zase bylo zajištěno, že se tam nedostane nikdo cizí. Na stejný čip byla také teplá voda. Na začátku jsme dostali nabito 5 EUR s tím, že na konci to bude zúčtováno. A ikdyž jsem se nijak se sprchováním nešetřila, 2,5 EURa mi ještě vraceli.
V kempu byly karavany, byly tu stany a byli tu také "dlouhodobí chataři" s karavany obehnanými plůtky a se zahrádkami plnými trpaslíků. Byl to takový příjemný klidný rodinný kemp, kde se všichni ráno cestou k umývárkám zdravili a pan majitel v průběhu dne celý kemp obešel a s každým prohodil pár slov. Dal nám tak možnost zjistit, že je původem z Polska a když zjistil, že jsme z Česka, dostali jsme 10% slevu. No neberte to .
Navrch nám ještě půjčil stoleček a židličky, takže nám skončilo slastné ranní povalování s kávou na alumatce... A když zjistil, že NEMÁME GRIL!!!, měl snahu nám půjčit ještě ten. Naštěstí se nám ale podařilo tuto zápůjčku šlechetně odmítnout .
Místo pro stan jsme si mohli vybrat, kde jsme chtěli. Kemp byl na břehu jezera, takže poblíž byla příjemná písečná pláž. Jen vstup do vody tady byl trošku bahnitý. Voda v jezeře ale byla čistá. Nicméně pokud si dobře pamatuji, tak tady se nikdo z nás nekoupal a vlastně ani nevím proč. Asi na to prostě nebyl čas .
Info o kempu a moje náklady:
* www stránky
* ceník
* moje cena: cca 13,5 EURa/osobonoc (člověk + ½ stanu + ½ auta)
* vratná záloha 15 EURo na čip do sociálek
* zúčtovatelný kredit na teplou vodu 5 EURo - za 3 dny jsem prosprchovala 2,5 EURo
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

Ještě se musím zmínit o zařízení Wilhelmsbad Woltersdorf, které bylo poblíž kempu. Objekt byl neprodyšně uzavřen ze všech stran, jen od jezera bylo možno vidět, co je to zač. A bylo to teda hóooooodně ftipné .
Tady jsme měli možnost vidět, jak se praktikuje "sport v přírodě" u vyznavačů fitness center a zbohatlických paniček. Honosná vila stojící na břehu jezera jim tuto představu dozajista splňovala, a tak jsme mohli spatřit na terase cca 100 metrů nad jezerem ženu ve veslovacím stroji, kterak pádluje až se z ní kouří, za otevřenými francouzskými dveřmi právě v tělocvičně probíhal aerobik a ještě tu na zahradě stála spinerová kola, ale zřejmě byla zrovna pauzička, protože byla opuštěná .
Nad tím vším stál na nejvyšším balkóně elegán ve stylu německých romantických seriálů, popíjel svůj odpolední koktejl a rozhlížel se po jezeře a okolních lesích, jejichž klid nebyl rušen funěním sportovců. Jo, jde jen o tu odvahu jít do takového podnikatelského záměru. Jak je vidět, lidi jsou ochotni zaplatit nemalé sumy za cokoli.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

Kemp Postdam byl druhým kempem, kde jsme bydleli. Kemp byl cca 5 km od Postupimi a byl to opět rodinný kemp, kde pan majitel vládl přísnou rukou, protože vše šlapalo jako hodinky.
Kemp to byl obrovský a byl opět na břehu jezera. U vjezdu byla recepce s obchůdkem a restaurací, zhruba uprostřed mu vévodily velmi pěkné zděné sociálky a kuchyňka, kde byla teplá voda na solární energii. Netuším, kolik lidí se do tohoto kempu mohlo vejít - nějak jsme neměli ambice jej procházet celý, ale sociálky i kuchyňky byly svojí velikostí naprosto dostačující. Kdo měl problém se společným zázemím, mohl využít i sprchy soukromé. Dál k vybavenosti patřil masér, kadeřnice, solárium a ještě bůh ví co.
Kemp byl rozdělen do zón – karavany, majitelé psů, stanaři a stálí "chataři" (se svými karavánky a zahrádečkami). Jednotlivé zóny pak rozdělovaly uličky, které nesly zvířátková jména jako Jelenní, Medvědí, Lišková, ale také třeba Tchoří a některá zvířátka jsme nerozluštili vůbec... Na cedulkách byly názvy ulic vyvedeny názvem a obrázkem, aby se mohl zorientovat absolutně každý. My jsme se nakonec zabydleli v Zaječí .
Po zapsání na recepci – POZOR, při příjezdu jsme se POUZE zapsali, nemuseli jsme předkládat absolutně žádný doklad na důkaz toho, že jsou nacionále v přihlašovací kartě správné, a nebyla po nás požadována žádná záloha!!! Brána navíc byla otevřena celodenně (kromě doby 13 - 15 a 22 - 8 hodin) a projíždět jsme mohli tam a zpět libovolně. Jo, tento podnikatelský záměr by u nás pana podnikatele přivedl asi velmi rychle "na buben". Tady to ale fungovalo perfektně. Navíc vše včetně elektriky a teplé vody v libovolném množství bylo v ceně za osobonoc, což v mém případě byla částka cca 16 EURo. Přiznám se, že jsem se na cenu ptala několikrát, protože jsem tomu nemohla dost dlouho uvěřit. Ještě jsem si tedy musela zapůjčit kabel k elektrostojanu na kauci 30 EURo, ale i to šlo.
Takže po vyplnění ubytovací kartičky nás slečna na kole dovedla do stanové zóny, kde jsme si již mohli vybrat místo dle vlastního uvážení. Jak jsme později zjistili, tyto usměvané slečny byly brigádnice a narazili jsme tu i na tři Slovenky.
Stanařská zóna byla nejblíž jezera, takže tady bylo koupání na denním pořádku .
* www stránky
* ceník
* moje cena: moje cena: cca 16,5 EURa/osobonoc (člověk + ½ stanu + ½ auta)
* elektrika + teplá voda + plyn v kuchyňce v ceně
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

NĚMCI x ČEŠI

Docela často jsme se zaobírali filozofickou otázkou, jaký vztah mají vlastně Češi k Němcům a Němci k Čechům, a proč Češi Německo, jako místo pro dovolenou, poněkud opomíjejí. Každou chvíli slyšíte, že ten jede do Rakous, ten do Maďarska, ten do Polska, další na Slovensko, jeho známí do exotických krajů, ale do Německa... Tak na vánoční nákup, to ano, nebo za časů "temna" na Rujánu, ale jinak nevím o nikom, že by se do Německa jel jen tak dovolenkovat.
Otázky Benešových dekretů a podobné historické nešvary jsme si zakázali. Hledali jsme nějaký důvod nezatížený záští, zlobou, nebo jinými obdobnými city v důsledku historických událostí. A otevřeně přiznám, že jsme nevymysleli nic kloudného... Ale sami u sebe jsme shledali, že nás vlastně do Německa na dovolenou také vlastně nic neláká. Tak ještě za prací, to ano, to je Německo na prvním místě. Ale když se řekne "dovolená", tak nás Německo vůbec nenapadne... Ale PROČ? To zůstalo nezodpovězeno...
Na druhou stranu jsme si ale také všimli, že Češi nejsou v Německu vyhledávaným turistickým cílem. Všude, kde jsme se pohybovali, se nacházelo mnoho prospektů, mapek, informačních letáků, průvodců apod. v mnoha jazycích, nikomu se ale nepodařilo najít jedinou větu v češtině. Nikde... Koukali jsme v Infocentrech, koukali jsme na nádražích, koukali jsme v knihkupectvích a ačkoli jsme našli materiály ve Slovenštině nebo třebas i v Japonštině, v češtině nic. Nic, nic, nic... Ani blbá větička na jakémkoli produktu v sámošce o složení či počtu kalorií...
Vlastně ano, teď si vzpomínám, jedna upoutávka byla – hned na počátku naší cesty u Tropic Islads byla v češtině reklama na ubytování v místních domcích. To ale bylo vše...
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

JAZYK A DOMLUVA

Já sama ovládám jedinou německou větu a to je "I spreche nicht Deutsch". A nutno říct, že ostatní na tom byli obdobně. Zkrátka němčinu nikdo z nás neovládal, a tak jsme se domlouvali, jak se dalo. Nebyl ale žádný problém. Mluvili jsme česko – anglicko – rusko – německo a doprovázeli jsme to rukama a mimikou. Ale domluvili jsme se všude a na všem, co jsme potřebovali.
A pokud Vás zajímá, kde jsem já osobně měla v domluvě s domorodci největší problém, tak to bylo paradoxně v restauračních zařízeních při objednávce čaje. Nejen já, ale i ostatní jsme to slovo zkoušeli vyslovovat s různými přízvuky a různě modifikovaně, ale vyžádat si šálek čaje, to byl vždycky výkon hodný mistra. Že chci ovocný, to už byla zpravidla prkotina. Největší fiasko jsme pak zažili v jedné hospůdce před Kranisbergem, kde nám místo černého a ovocného čaje bylo přineseno černé a světlé pivo. V tu chvíli jsme pochopili, proč se na nás paní hostinská tak divně dívala, když jsme jeden z nápojů žádali ovocný .
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

FINANCE

Vzhledem k tomu, že jsme plánovali jezdit "na těžko", nevezli jsme sebou žádné zásoby jídla. Vše jsme si tak kupovali v místě. Když jsme na konci sečetli utracená eura, vycházel nám průměr cca 43,5 EURo na osoboden, což je cca tisícovka Kč na den. Pro někoho málo, pro někoho moc, ale pokud uvážíme, že je to včetně ubytování, vstupů a veškeré spotřeby, tak mě osobně to přijde jako únosná částka.
V částce není zahrnut jen benzín, protože ten jsme si pak rozpočítali samostatně. Celková spotřeba na "naši" škodlivku vycházela něco málo přes 1,5 nádrže.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

CENY NĚMECKO x ČESKO

Krátce před naším odjezdem jsme byli různými novinovými plátky (a to i těmi, které osobně považuji za serioznější!!!) masírováni, jak je v Německu levně. A tak jsme si schválně dávali na ceny pozor. Musím ale říci, že jsme se v názoru s našimi médii v žádném případě neshodli.
Já jsem si kupovala hlavně jogurty, buttermilch, pečivo a koláče a tady jsem teda výrazné slevy nezaznamenala. Kupovala jsem si značky, které jsou k mání i u nás (na nonamy nějak nejsem). Jogurty stály 0,90 – 1,25 EUR/běžný kelímek (takže víc), pečivo stálo 0,2 – 0,3 EUR/kus (takže víc), buttermilch stál cca 1,5 EUR/0,5 litru (takže víc) a apfelstrudel stál cca 2 Eura/250 g (takže víc). Jediné, kde jsem zaznamenala slevu, to byly lakrisové želé bonbóny, kde sáček 300 g stál cca 1,1 EUR.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

SOBOTA 13. 8. 2011 - den D, hodina H aneb NACH BERLIN

Bylo kouzlem nechtěného, že jsme na dovolenou do Berlína vyrazili zrovna v den 50. výročí vzniku Berlínské zdi. Zjistili jsme to vlastně až z novin těsně před odjezdem. Ale alespoň tak naše cesta dostala trošku slavnostnější ráz... Tedy musím říct, že je to zvláštní říct "výročí vzniku", když se jedná o tak kontroverzní věc, jakou Berlínská zeď bezesporu byla. Ale nějak mě nenapadá, jak to říci jinak. Výstavby?!? Vytyčení?!? Realizace?!? Proboha, co se to vlastně v tu noc ze 13. na 14. 8. v roce 1961 v Berlíně stalo... Co je tohle vůbec za divné výročí... Ne, nebudu do toho rýpat a raději zůstanu u toho vzniku...
Ráno jsem dobalila a čekala jsem, kdy dostanu avízo, že se mám dostavit na sraz. Dohodli jsme se, že když máme dovolenou a jede nás jen pár, tak se nebudeme nijak honit. Smska přišla kolem půl desáté a zhruba za hodinku jsme se sjeli na pumpě ÖMW před mostem Barikádníků. V klidu jsme se vykecali u předstartovní kávy, naložili jsme se a zhruba v 11 dopoledne jsme vyrazili směrem na Berlín.
Cesta pohodová, jen před Ústím nás směrovky poněkud vypekli, když nás vedli oklikou přes Teplice. To byla hnusná zajížďka... Cca 70 km před Berlínem jsme pak neplánovaně zajeli k Tropic Islands. Nedalo se jinak – to stříbrné monstrum, které se na dohled dálnice náhle vynořilo, si o návštěvu přímo říkalo. Měli jsme tak možnost zjistit, co se skrývá v hale vystavěné původně pro výrobu vzducholodí. Tropic Islands je, dle propozic, jedním z největších indoor tropických pralesů v Evropě a za návštěvu by to tedy stálo. Jen vstupné nás poněkud odradilo – dát skoro 40 EUR denního vstupného, to se nikomu nechtělo. Ale zjistili jsme, že když má někdo narozky, tak to má zadarmo, tak se sem třeba někdy přece jenom koukneme .
Před nájezdem na Berliner Ring jsem mírně navigátorsky zazmatkovala, takže jsme sjeli z dálnice zbytečně brzo a až do Erkneru jsme jeli po místních komunikacích. Nakonec to ale nevadilo, protože jsme už mohli zahlédnout první jezera, zjistili jsme, že je tady úžasná rovina a že Němci jezdí tak nějak jako dobytek. Vůbec se nezdráhají objet překážku (cyklistu), ačkoli mají v dosahu protijedoucí auto. Tohle nám teda poněkud vyrazilo dech... Ale paradoxně s nimi to nic nedělalo. Jak jsme brzo zjistili, počká nebo přibrzdí jen ten, kdo má slabší nervy, což jsme ale paradoxně byli tak akorát my .
V Erkneru nás mírně vypeklo 50 metrů uzavřené silnice pod železničním přejezdem u nádraží, ale na druhou stranu jsme měli příležitost seznámit se s blízkým okolím městečka, v jehož blízkosti jsme hodlali strávit prvních pár dnů.
První kemp, který byl u města Erkner, nás poněkud zklamal. Ale druhý kemp v části Woltersdorfu zvané Kranichsberg byl tak úžasný, že jsme tady místo původně plánovaných dvou nocí zůstali noci tři. Proč se hnát někam do nejistoty, když tady to bylo tááááák příjemné .
Večer jsme ještě stihli učinit krátkou prohlídku Kranichsbergu. Rozprostíral se kolem úžiny mezi dvěma jezery Flakensee a Kalksee, která byla propojena zdymadlem. Na jedné straně zdymadla bylo malé náměstíčko s hotely, vyschlým pramenem lásky = Liebesquelle, stejnojmennou restaurací v kategorii "lepší podnik" poblíž a promenádou kolem jezera. Z druhé strany zdymadla tu byla konečná tramvají vedoucí kamsi do Woltersdorfu k S-Bahnu, dvě pekárny/kavárny a pár obchodů.
Hlavní atrakcí tady ale bylo rozhdoně zdymadlo, přes který vedl zvedací most. Tento most se vždycky zvedl, když z/do zdymadla najížděli lodi z/na "horní" jezero Kalksee.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

NEDĚLE 14. 8. 2011 - PO OKOLÍ

Dneska byl nenáročný program, ale i tak bylo nutno se nejprve posilnit. K tomu posloužila pekárna/kavárna v "centru" Kranichsbergu s příjemnou vyhlídkou na zdejší kuriozitu – zvedací most nad zdymadlamem mezi jezery.
Krásně se to snídalo v dopoledním sluníčku, ale celý den lenivět, to přece o dovolené nejde . Dalším cílem byla rozhledna Kranichsberg, která stála na hřebeni nad Kranichsbergem. Odnikud nebyla vidět a podle ukazatele to k ní bylo 25 minut lesem. Cestu jsme vyhodnotili pouze na pěší bez kola. A vyhodnotili jsme správně . Hlavním lákadlem rozhledny ovšem nebyl výhled do okolí, ale expozice fotografií a artefaktů z různých starších filmů. Předpokládám, že filmy byly nějak spjaty s touto oblastí, ale to si nejsem jista, zda se mé úvahy ubíraly správným směrem.
Po vydatné procházce bylo nutno se posilnit, takže jsme si vybrali jednu z restaurací na promenádě podél jezera Flakensee a výborně jsme se naobědvali. Navštívili jsme kavárnu, navštívili jsme rozhlednu, poobědvali jsme na břehu jezera, tak co by se tak asi dalo ještě dělat?!? Správně, konečně přišel čas použít také naše kola, která nás doposud spíš jen doprovázela. Plánem bylo objet horní jezero Kalksee, pak pojezdit trošku kolem Erkneru včetně návštěvy cukrárny a pak přes les zpět do kempu.
Ovšem člověk míní a život mění... Tedy v našem případě spíš žaludek... Po objezdu jezera se polovině našeho týmu udělalo špatně od žaludku. Těžko říct v čem byl zádrchel. K nápravě žaludku nepomohla dávka maloxu, ani návštěva hospůdky a porce čaje... Nedalo se nic dělat, museli jsme se vrátit nejkratší cestou do kempu. Nemocná polovina ulehla do stanu a zdravá vzala auto a odjelo se hledat otevřené zařízení, kde by bylo možné zakoupit obyčejné suché pečivo. Ovšem neděle v Německu není neděle v Česku. V Erkneru zkrátka chcípnul pes. Ačkoli zde byl Lidl, Norma, Billa atd., vše bylo zavřené. U benzinky také žádné pečivo neměli. Zachrána přišla až z pekárny, kde jsme ráno snídali. Ta zcela zázračně měla otevřeno až do šesti do večera a obyčejné housky se tam daly koupit i kolem té páté odpolední. Ufff...
Ujeto: 16 km
Počasí: paráda, sluníčko svítilo a teploty se šplhaly nad 25° C.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

PONDĚLÍ 15. 8. 2011 - VÝCHODNÍ BERLÍN

Dneska jsme provedli první "útok" na Berlín - v plánu bylo prohlédnout si východní část Berlína. Abychom zbytečně neplýtvali silami, které budeme potřebovat na prohlídku města, jeli jsme do Berlína vlakmo a po svých až zpět. A musím říct, že nám to docela stačilo. Popojíždění po městě nám dalo dost zabrat a cesta zpět byla docela náročná, protože přes městské části byla cyklostezka vždy značená, ale jakmile jsme z obydlených míst vyjeli, tak jsme jeli spíš podle citu... A ve finále se nám podřilo i zakufrovat, což v podvečer a s prázdným žaludkem nebylo nic moc příjemného. Zachránil nás ale otevřený market, kde jsme nabrali potřebné síly a do kempu jsme pak už dorazili v pohodě a ještě jsme stihli povečeřet před západem slunce na břehu jezera .

A co jsme všechno dneska v Berlíně vyděli?!? Bylo toho opravdu víc než dost. O památkách se dá najít dost informací na internetu, takže historická fakta nahradím jen odkazem, ale přidám vlastní poznatky.
Pokud bych měla můj dojem z Berlína krátce shrnout, tak osobně mě velmi mrzí, že byly zahlazeny téměř všechny stopy po zdi. Uvítala bych, pokud by bylo možné vidět i dnes, kudy zeď vlastně vedla. Nikdy jsem v Berlíně nebyla, takže na vlastní oči jsem zeď nikdy neviděla, a tak si ani nedovedu představit, jak to v některých msítech vypadalo.
Na jednu stranu chápu tu euforii, která tady po pádu východního bloku byla, i snahu zničit vše, co bylo se zdí spojeno, na druhou stranu je ale nyní vidět, jak z této minulosti chtějí nyní těžit. Bohužel, to, jak se nyní snaží Berlín turisticky zviditelnit na tolik nenáviděné zdi a tolik odsuzovaném rozdělení na "východní" a "západní" zónu působí jako velmi trapné klišé.
Ale to je jen můj osobní názor z toho, jak to na mne celé působilo. Nijak to ale neznamená, že bych tím odsuzovala Berlín jako město nebo na něj nějak zanevřela. Tak vzhůru za památkami...

• Karle-Marx Allee (Třída Karla Marxe) - pokud se o ulici řekne, že je to "třída", pak o téhle třídě to platí trojnásob. Musím říct, že tak širokou ulici jsem v životě neviděla. Kam se na tohle hrabe Václavák... Třída Karla Marxe na jednu stranu díky své rozlehlosti působila velmi příjemně a vzdušně, na druhou stranu to na mne působilo nepřirozeně velikášským dojmem. Takhle nějak si představuji ruské megalomanství. No a architektura budov, které lemovaly tuhle třídu, to byla přehlídka "moderní" architektury 50tých - 70tých let minulého století .
• Alexanderpaltz (Alexandrovo náměstí) - po Třídě Karla Marxe jsme dojeli asi k nejznámnějšímu náměstí bývalé východní zóny Berlína. Oproti rozlehlé třídě působilo Alexandrovo náměstí velmi stísněně a byl zde poměrně frmol, kterému ještě přitěžoval železniční viadukt vedoucí okrajem náměstí. Moc jsme se tady nezdrželi. Jen jsem si vyfotila hodiny ukazující světový čas a rychle jsme z náměstí zmizeli. Hodiny samotné mě trošku zklamali. Domnívala jsem se, že budou čnít nad hlavami kolemjdoucích, ale opak je pravdou. Málem jsem je v tom mumraji přehlédla...
• Televizní věž - hned vedle Alexandrova náměstí je velmi příjemný park, na jehož okraji stojí známá televizní věž s "hrající" fontánou v úpatí - hraje ale jen v určité časové úseky. My se zcela náhodně nachomítli k polední produkci. V průvodci nás velmi zaujalo, že se věži říká "papežová pomsta", protože sluneční paprsky na její kopuli dokáží vykouzlit zářivé kříže. Nám ale zrovna sluníčko nesvítilo, takže jsme tenhle jev neviděli. Na vyhlídku do věže jsme nešli, více nás zajímaly naše kručící žaludky, a tak jsme na lavičce poobědvali a užívali si trošku klidu.
• Rotes Rathaus (Červená radnice) - viděli jsme ji po jedné straně parku, ale nijak zvláštní pozornost jsme jí nevěnovali.
• Mnohem víc nás zaujala Neptunova fontána (Neptunbrunnen), která byla nádherná, ale internet byl v jejím případě velmi skoupý na informace. Dozvěděla jsem se akorát tak, že jde fontánu starých mistrů představující boha Neptuna, víc nic.
• Na proti Rotes Rathaus nás pak zaujal kostel Marien Kirche, který je druhým nejstarším kostelem v Berlíně. Kostel byl budován od roku 1270, v roce 1380 vyhořel a byl přestavěn, za války byl poničen. Jako jediný je ale stále funkční od středověku až do dnes, a tak jsem měla možnost do něj i nahlédnout.
• Na okraji parku, těsně před mostem na Ostrov muzeí, jsme narazili na Památník Marxe a Engelse.
• Přes ulici na proti ní stojí majestátně katedrála Berliner dom. Stavba svými rozměry sice nepřehlédnutelná, ale jinak nás nijak nezaujala. Působila na mě velmi chladně a studeně. Mnohem více poutala naši pozornost záhadná kostka na Ostrově muzeí...
• Humboldt box je provizorní stavba informující o výstavbě Humboldtova centra, což by měl být kulturní a vzdělávací komplex. Navíc by to měla být přesná replika paláce, který tu kdysi stával. Na staveništi ale zatím probíhají výkopové a archeologické práce.
• Z horní terasy Humboldt box byl pěkný výhled na Berlín a také na Ostrov muzeí , kde jsou v Berlíně soustředěna různá muzea a galerie.
• Z Ostrova muzeí jsme pokračovali slavnou ulicí Pod lipami (Unter den Linden), která mě osobně ale velmi a to velmi zklamala. Očekávala jsem spíš klidnou třídu na jejímž konci se bude majestátně tyčit Braniborská brána. Opak byl ale pravdou. Všude byl zmatek, hluk, velký provoz, spousta lidí. Navíc různé opravy nám znemožňovaly hladký půjezd, takže jsme v tom mumraji neustále kličkovali mezi auty nebo chodci. A čím víc jsme se blížili k Braniborské bráně, tím byla patrnější turistická atraktivita tohoto místa. Jedna banka střídala druhou, mezi tím obchody s rádoby turistickými tretkami, sem tam nějaké kafé... Divná doba. Místo toho, aby byly prostory kolem památek zklidněny a vyplněny nějakými příjemnými obchůdky, vládne tady business ve své nejhnusnější podobě...
  Nelíbilo se mi tady, jakýkoli půvab tohoto místa byl zničen a pokud tady někdy byl nějaký Genius Loci, tak evidentně zdrhnul neznámo kam. Byl to prostor bez duše.
• Kennedyho muzeum. Mělo být těsně před Braniborskou bránou a osobně jsem na něj byla velmi zvědavá. To, co jsem ale viděla, to mě vyrazilo dech. Tohle jsem tedy nečekala. Stál tu stánek s kávou a buřtama, kolem kterého bylo pár přenosných panelů s fotografiemi Kennedyho a slovním doprovodem. Byla to jen turistická bublina, stejně jako vše kolem. Přišlo mi to zcela nedůstojné a trapné.
• Stejně jako Ulice pod lipami a Kennedyho muzeum na mě působila i samotná Braniborská brána. Nebyla možnost prohlédnout si bránu v klidu. Jakmile se člověk zastavil, byl okamžitě atakovám nějakým poskokem nějaké turistické office nebo se motal pod kola nějakého vozítka. Místa kolem brány jsou evidentně velmi lukrativní, protože vpravo i vlevo od brány byla jedna banka vedle druhé. Děs... A když jsem chtěla zajít do infocentra, dostala jsem nejprve vynadáno, že nesmím kolo opírat o zeď - kam ho mám dát mi ale řečeno nebylo, a pak jsem, bohužel, narazila za kasou na dívčinu, která zrovna měla polední pauzu. Pohled, kterým mě zpražila, když jsem se na něco zeptala, mne nejn odradil od jakéhokoli nákupu, ale byla to definitivní tečka za mým pobytem v zóně Braniborské brány. Nechť si jí Němci strčej kamsi...
• Bránou jsme přešli do části "západního" Berlína a tady mumraj tak nějak pokračoval Dost tomu teda přispívala jakási hlavní ulice, která kolem brány vedla. Hned vedle brány byl Památník holokaustu (Holocaust Mahnmal). Přiznám se, že myšlenkovou lini tohoto díla jsem teda nepochytila. Různě vysoké šedé kvádry, které zaplňovaly docela velký prostor sloužily spíš k odpočinku než by vypadaly jako nějaký památník. Na netu jsem si přečetla, že z výšky by tento projekt měl evokovat dojem vlny - PROČ?!? Co to má společného s holokaustem?!? To jsem se ale nějak nikde nedozvěděla. Navíc tady není možnost vidět památník z výšky. Měla jsem z toho takový rozpačitý dojem, ale moc jsme se tu nad tím nezamýšleli, protože turistický ruch kolem se pro nás už stával nesnesitelným, a tak jsme popojeli dál.
• Postupimské náměstí (Potsdamer Platz). Další dopravní tepna Berlína. Sice jsme na toto náměstí byli velmi zvědaví, ale dopravní ruch náš odtud okamžitě vyhnal. Možná jsou zde zajímavé výškové budovy z dílen světových architektů, ale také je to jedna z největších dopravních křižovatek, takže tu není prostor zastavit se a zvednout hlavu k obdivnému pohledu na zdejší "mrakodrapy". Ne, nevím jaké ve skutečnosti je Postupimské náměstí, pro mě zůstala vzpomínka na šeď, prach, hluk a neuvěřitelný mumraj.
• Tak nějak jsme začínali být Berlínem přehlceni. Začátek byl příjemný, ale jen někam po Humboldt box. Pak jsme se ocitli v pekle, ze kterého jsme se tak nějak nedokázali pořád vymotat. Naší další zastávkou, a bylo rozhodnuto, že poslední, byl nejznámější hraniční přechod Berlína zvaný Checkpoint Charlie. Nevím, co jsem od tohoto místa očekávala, rozhodně jsem ale nebyla připravena na to, že to bude taková pouťová atrakce. Na poměrně malém prostoru spousta turistů fotících kde co a u bývalé celní budky dvě imitace strážců, se kterými bylo možno se za 2 Eura vyfotit. Ne, nějak si v tomhle cirkusu nedovedu představit, jakou hrůzou byla Berlínská zeď a co sebou celé to období zdejším obyvatelům přinášelo.
• Definitivně jsme opustili turistický mumraj a aktuálně jsme netoužili po ničem jiném než se někde v klidu najíst. Zcela náhodně jsme narazili na další památník Berlínské zdi - jmenoval se Umění balancovat a na internetu jsem o něm marně hledala nějaké informace. Jen jsme vytušili, že stojí v místě, kudy vedla Berlínská zeď a budova stojící v pozadí byla vystavěna až po pádu zdi.
• Pro obídek jsme si nakonec zcela náhodně našli francouzskou restauraci Reastaurant Lyonnais. Velmi klidné a příjemné prostředí na poměrně rušné ulici Köpenicker Str. Výborná francouzská kuchyně, příjemná obsluha. Tohle byl po těch turistických orgiích balzám na duši.
• Sice už jsme netoužili po ničem jiném, než Berlín opustit, ale nebylo nám přáno. Zcela neočekávaně jsme dojeli ke hitorickému mostu Oberbaumbrücke, který na všech prospektech vypadá velmi impozantně, ve skutečnosti je to ale opět jedna z velmi frekventovaných dopravních tepen a křižovatek Berlína. Nicméně když už jsme dojeli až sem, rozhodli jsme se ještě kouknout na druhou stranu, kde byl ponechán asi kilometrový úsek zdi a slouží jako galerie.
• East Side Gallery nezklamala. Opět to bylo jen laciné lákadlo pro turisty. Začínala u smrdutých záchodků a popelnic jakési restaurace, stánky nabízely laciné turistické artefakty o zdi a naivní malby sprejerů bych osobně za galerii rozhodně neoznačila. Koukli jsme jen na kousek a měli jsme dost.

Po shlédnutí tohoto posledního artefaktu nás již dnes v Berlíně nic nelákalo. Co nejrychleji jsme se snažili ujet z toho mumraje. Chvílemi to byla pohodička v lůnu parkové zeleně podél vody, chvílemi jsme si ještě užili trošku toho dopravního bordelu při průjezdu obydlenými částmi.
Značení cyklotrasy bylo všelijaké. Někde bylo v pohodě, někde se nám ztratilo, ale zase jsme ho brzy našli. Kolaps nastal až cca 10 km před Erknerem, kde jsme úspěšně zdolali podjezd pod řeknou a dál se po cyklotrase slehla zem. Tady se nám podařilo docela slušně bloudnout a nemůžu říct, že bych z toho měla bůh ví jakou radost. Zajeli jsme si více jak 10 km, byli jsme unavený, měli jsme hlad a příjemný letní podvečer začínal být pozdním večerem. Optimismus a život do žil nám vliv až otevřený supermarket, kde jsme dali kávičku, nějaký ten cukr a než jsme se nadáli, byli jsme v Erkneru. Odtud už to byl do kempu jen kousíček.

Ujeto: xx km
Počasí: chvíli tak, chvíli tak, ale nepršelo, sluníčko se také ukázalo a teploty držely opět kolem 25° C.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

ÚTERÝ 16. 8. 2011 - PŘEAUTĚNÍ

Dnes byl vysloveně oddychový den - cílem dnes bylo přeautění na záapdní stranu Berlína. Nové bydliště jsme si našli na předměstí Postupimi v kempu Sanssouci. Bylo tu naprosto pohodové bydlení, protože kemp byl rozdělen do sekcí podle typu bydlení a prostor pro stany byl přímo na břehu jezera.
V kempu byla i restaurace, která sice neměla moc rozsáhlý jídelníček, nicméně vybral si tu každý. Já si oblíbila rajčatovou polévku a směs listových salátů s kozím sýrem.
Po večeři jsme vyjeli na krátkou vyjížďku - jen tak se projet kolem zdejších jezer. První fáze cesty byla parádní, ale pak jsme narazili na přívoz přes úžinu mezi jezery a bylo to, jakobychom překročili pověstný bludný kořen.
Musím říct, že jsem si v Německu nebyla schopná zvyknout na ty jejich směrové zančky, které jen tak nazančují, kam odbočit. Děs. Není tak žádné umění na křižovatce odbočit jinam, než kam skutečně směrovky ukazují. Mno, nebudu to protahovat, slušně jsme se projeli po okolním lese, natřásli jsme si špeky na lesní kamenité silnici a když jsme se konečně zase našli a už už to vypadalo, že útrapám je konec, přišel defekt. Na jednom kole se přetrhnul řetěz, něco se pláclo o špatném servisu a bylo vymalováno... S řetězem se přetrhla i dobrá nálada, která doposud panovala... Ale nic se nejí tak horké...

Ujeto: xx km
Počasí: ačkoli noviny hlásaly, že by mělo pršet, nám se zatím déšť úspěšně vyhýbal. Opět bylo slunečno a teploty se zase držely nad 25° C.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

STŘEDA 17. 8. 2011 - POSTUPIM

Ráno jsem si dopřála snídani na břehu jezera. Společnost mi dělala labuť a pár kachen a ticho nad vodní hladinou jen občas narušili trénující veslaři.
A pak tu byla jedna nepříjemnost - moje přední dušička byla prázdná, takže mi nezbylo než se o ní postarat...
Dnes si tak nějak každý zvolil program podle svého, takže zatímco někteří odpočívali, já jsem se spakovala a vyrazila jsem na prohlídku Postupimi. A musím říct, že jsem nakonec byla móoooc ráda, že jsem si tohle nádherné město mohla prohlédnout sama svým tempem. Na prospektech vypadala zámecká zahrada úžasně, ale musím říct, že skutečnost bere dech. V Postupimi toho bylo k vidění ještě mnohem mnohem víc a stihla jsem objet všechno, co jsem si o Postupimi na netu našla.

• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx

Cestou z XXX jsem mírně zakufrovala, takže jsem musela projet Postupimí podél jednoho z hlavních tahů. To nebylo nic moc. Pak jsem se trošku zamotala ve sjezdech a nájezdech na most u jezera, ale jen co jsem našla ten správný sjezd, najela jsem na cyklostezku podél jezera a už to bylo zase v pohodě.
Večer nás v kempu začala atakovat neuvěřitelná hejna komárů. Člověk jen pomyslel, že by otevřel stan a hned jich dovnitř hejno vlítlo. Sváděli jsme s nimi docela tuhý boj a ikdyž jsme pár štípanců obdrželi, na stěnách stanu stále přibývaly vítězné krvavé šmouhance...
V noci se komáří atak vysvětlil - začalo hřmít a vypadalo to, že se blíží slušná bouře. Slušná bouře to nakonec i byla, ikdyž to práskalo zleva zprava, v našem kempu ani nekáplo. Nicméně já jsem kritické období strávila ve sprchách, protože ve stanu a navíc pod košatým dubem, mi bouře vůbec, ale vůbec nedělala dobře.

Ujeto: xx km
Počasí: dneska sice bylo skoro celý den pod mrakem, ale teploty se, stejně jako v minulých dnech, šplhaly k 25° C.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

ČTVRTEK 18. 8. 2011 - ZÁPADNÍ BERLÍN

Ráno bylo opět jako malované, takže jsme zase posnídali na břehu jezera a pak jsme se vydali na cestu. Dnes byla v plánu prohlídka západního Berlína, zejména pak návštěva kopule Reichstagu.
Abychom se zase sbytečně nevysilovali před návštěvou Berlína, zvolili jsme dopravu WasserTaxi do Postupimi a pak vlakem do Berlína. Opět mnoho nevšedních zážitků . Nutno říct, že na jezerech byl čilý dopravní ruch a vodní taxi bylo velmi příjemné zpestření v teplém dni.

Co říct k západnímu Berlínu... Hlavním cílem byl Reichstag a tady jsem utžila hluboké zklamání. Ačkoli všude na internetu i v různých televizních pořadech hlásají, že vstup do kopule je volný, my jsme na místě zjistili, že se sice nic neplatí, ale je nutno se objednat. A to cca dva dny dopředu. Moje zklamání bylo hluboké. Tohle na mě už bylo trošku moc, ale i přes tuhle ránu osudu na Berlín vzpomínám velmi ráda . Takže co jsme to dnes všechno viděli:

• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx
• xxx

Cesta z Berlína byla nekonečně dlouhá. Na mapě to tak nevypadalo, ale bylo to hezkých pár kilometrů furt a pořád rovně. Naštěstí tady ale byl cyklopruh, kde cyklisti opravdu měli respekt, takže naše jízda byla zcela bezpečná.
Z Berlína jsme jeli jak jinak než podél jezera a protože bylo příjemně teplíčko, využili jsme možnost se cestou vykoupat. Bylo to móoooc příjemné. A tady jsme potkali další atrakci - lodní bufáč. Najednou se ozval zvonek a za chvíli u břehu přistál občerstvovací člun, který nabízel zmzlinu, chlazené nápoje a párek. Naprostá paráááda.
Než jsme dojeli do Postupimi, museli jsme ještě zdolat jeden přeskopec. Pár výškových metrů, ale dalo nám to v těch rovinkách pěkně zabrat. V centru jsme se posilnili a pak jsme to už vzali nejkratší cestou podél jezera do kempu.

Ujeto: xx km
Počasí: jak jinak než teploty nad 25° C a navíc i slunečno.
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑

PÁTEK 19. 8. 2011 - KRISTAL THERM

Dnes byl nařízen oddychový den a regenerace našich ostatků před návratem domů. No a kde jinde se zregenerovat než v nějakém tom aquaparku. Náš los padnul na Kristal Therm v nedalekém LudXXX - našla jsem letáčky na recepci a docela nás to zaujalo. A tak jsme po snídani vyrazili... Dnes autmo...

SOBOTA 20. 8. 2011 - NACH PRAG

xxx
⇑ na menu ⇑ na kalendář ⇑ co jsme viděli ⇑ na odkazy ⇑