MENU:
Všeobecně
* Berlínská jezera
* Doprava
* Mapy
* Cyklostezky
* Cyklisté
* Kempy
* Němci x Češi
* Jazyk a domluva
* Finance
* Ceny N x CZ
Odkazy
* Kemp Kranichsberge
* Kemp Postdam
* Průvodce Berlína
* www.tipynavylety
* Památky Berlína
* Města světa
* xxx
Co jsme viděli
* Karle-Marx Allee
* Alexanderpaltz
* Televizní věž
* Rotes Rathaus
* Neptunova fontána
* Marien Kirche
* Marx - Engels
* Berliner dom
* Humboldt box
* Ostrov muzeí
* Ulice Pod lipami
* Kennedyho muzeum
* Braniborská brána
* Památník holokaustu
* Postupimské náměstí
* Checkpoint Charlie
* Umění balancovat
* Oberbaumbrücke
* East Side Gallery
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
* xxx
History
* so 13. 8.
* ne 14. 8.
* po 15. 8.
* út 16. 8.
* st 17. 8.
* čt 18. 8.
* pá 19. 8.
* so 20. 8.
|
Než se o nich náš kamarád režizééér Jiří Krejčík ml. asi před dvěma roky zmínil,
neměla jsem vůbec tušení, že nějaká existují. Když jsem si ale letos před
cestou do této lokality koupila mapu, nestačila jsem se divit, co jich je.
A když jsem je pak viděla v reálu, nevěřila jsem vlastním očím, jaké příjemné
rekreační oblasti se kolem Berlína nalézají.
Jezera se rozprostírají ve dvou oblastech - na východě a na západě od Berlína.
Na východní straně jsou propojeny řekou Sprévou, na západní řekou Havel a
dál je propojuje mnoho menších říček a kanálů. Díky tomu je na jezerech poměrně
čilá rekreační a výletní lodní doprava. Pokud byste tu ale hledali kemp
vedle kempu, tak to byste byli poněkud zklamaní. Kempy sice jsou, ale je
jich jak šafránu.
Z hlediska původu jde o pískovcová jezera, takže voda je nezvykle čistá
a kolem jezer jsou převážně borovicové lesy, které nádnehrně voní. Přirovnala
bych to k našim písákům kolem Brandýsa a Čelákovic nebo k písákům kolem Veslí
nad Lužnicí.
Překvapila mě i nadmořská výška - běžně jsme se pohybovali v rozmezí 35 - 55
metrů nad mořem. Jen ve dvou případech jsme se dostali nad 100 metrů, a to
při výstupu na rozhlednu Kranichsberge (105 m n.m.) a při příjezdu do Postupimy
nad mostem Glienicker Brücke
.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Původně jsme chtěli jet do Berlína vlakem, ale jezdí pouze dva vlaky
denně, které berou kola a pak jeden noční lůžkový a v červenci již byly
všechny rezervace pro kola beznadějně vyprodané. Jet na kole Praha - Berlín
nepřicházelo v úvahu, protože dovolenou jsme všichni měli jen týden. A tak
bylo rozhodnuto přiblížit se k Berlínu autmo, ponechat vozidla někde u prvního
kempu a pak "na těžko" Berlínská jezera projezdit.
Ale i tyto plány se nakonec ukázaly býti poněkud nesmyslné. Hned v prvním
kempu jsme pochopili, že bude mnohem příjemnější dělat v místě hvězdicové
výlety, a po návštěvě Berlína bylo definitivně rozhodnuto od východních
jezer přejet k západním autem a opět dělat hvězdicové výlety z jednoho kempu.
Samozřejmě, velký vliv na tuto skutečnost měl fakt, že oba kempy, ve kterých
jsme bydleli, byly velmi příjemné, a tak nebyl důvod se kamkoli posunovat.
Pokud bychom narazili na nepěkné místo, asi by nás tam nikdo déleji než
jednu noc neudržel.
A že jsme nakonec nemuseli balit bagáž "na těžko", když jsme vlastně jeli
autem?!? Omyl!!! Tohle se ukázalo býti nakonec velmi prozíravé,
protože jsme sebou měli jen nejnutnější věci. V průběhu týdne jsme se
mnohokrát přistihli, jak říkáme: "...kdybychom věděli, že budeme mít auto,
tak bychom sebou ještě vzali..." a nakonec bychom měli auta narvaná zbytečnostmi
k prasknutí
.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Ve své oblíbené prodejně Kiwi jsem si nechala doporučit
cyklomapu od Kompasu
1:70 000. To jsem si teda pěkně naběhla...
Měřítko děsné. NENÁVIDÍM mapy, co mají jiné měřítko než 1:50 000 nebo
1:100 000. Byly v ní sice značeny cyklostezky, ale byly vykresleny místo cest,
takže se nedalo mnohdy poznat, zda máme hledat silnici či nějakou zpevněnou cestu.
Mnohé cyklostezky z mapy, nebo v lepším příápadě jen jejich části, jsme
navíc nenašly vůbec, jiné zase byly v reálu, ale nevidli jsme je v mapě.
Navíc v mapě chyběly kempy. Nikdy nepochopím, jak může někdo udělat turistickou
mapu a nezaznačit do ní kempy. Ale budiž...
A co mě nejvíc "dojalo", že se mi podařilo 2x zabloudit, ačkoli jsem mapu
jistila ještě kompasem. V obou případech byly prostě dvě cesty přibližně
stejným směrem, takže podle mapy jsem jela správně a podle kompasu rovněž.
V reálu to ale bylo blbě
.
Ale abych mapě zase nekřivdila – když jsme se přeauťovali, jelo se podle
ní naprosto bezvadně
.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Cyklostezek a cyklopruhů je v Německu spousta a s chutí jsme je
využívali, protože v nich měli cyklisté velký respekt a přednost před
ostatními účastníky provozu. Ale ikdyž cyklopruh nebyl, cyklista si mohl být
jist, že bude na silnici respektován. Značení cyklotras, ale velmi pokulhávalo.
Místy bylo velmi přehledné a usnadňovalo průjezd městem, ale jak se znenadání
objevovalo, tak znenadání i končilo. Náhle si člověk na křižovatce
uvědomil, že cedule prostě nejsou a velmi těžko se pak odhadovalo, kam
se asi tak má odbočit... Nakonec jsme se naučili, že podél hlavních ulic
a silnic rozhodně vede cyklostezka. Jakmile se ale člověku pod koly asfalt
změnil v dlažbu, pak to byl neklamný signál toho, že jsme někde chybně odbočili
a sjeli ze stezky.
S cyklostezkama byla v mnoha místech vybudovaná celá infrastruktura. Všechny
přechody, kde jsou cyklostezky, jsou společné pro chodce i cyklisty. Na
všech křižovatkách jsou umístěny také cyklosemafory. Z počátku pro nás
byly semaforové sloupy nepřehledné, ale velmi rychle jsme si zvykli orientovat
se pouze na světla pro cyklisty a na semafor pro náš směr.
Velký respekt před cyklopruhy měla i auta – při výjezdech z bočních ulic
zastavil řidič před pruhem a řádně se rozhlédnul, zda někoho neomezí nebo
neohrozí. Pokud nemohl najet do křižovatky, zůstal stát za pruhem, aby
nepřekážel cyklistům, a čekal, až bude moct do křižovatky vjet. Osobně si
nedovedu v této pozici představit české řidiče... To by bylo sprostých slov...
Pruhy pro cyklisty byly v některých místech velmi precizně propracované.
Na jedné křižovatce jsme se dokonce setkali s těmito
odbočovacími pruhy pro cyklisty. Nestihla
jsem to vyfotit, tak aspoň náčrtek... To
červené je cyklopruh přes křižovatku, černé ohraničení a šipky jsou, samozřejmě,
v reálu bílé. Pruh doplňovaly ještě v každém rohu dva cyklosemafory – jeden
pro směr přímý a jeden pro odbočení. Osobně jsem neměla odvahu se do toho
odbočovacího cyklopruhu postavit a čekat před auty až mi blikne zelená na
odbočení. Raději jsem přejela křižovatku přímo a tam se otočila do požadovaného
směru.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Musím říct, že cyklisté v Berlíně a jeho okolí byli jednoznačně spořádaní.
Jezdili striktně podle předpisů, jejich pohyb byl předvítalený a chaos
jsme způsobovali akorát tak my, než jsme ten jejich systém pochopili.
Neplatí tady zákon silnějšího, ale naopak, silnější tady dává přednost
slabšímu, takže chodec má přednost před cyklsitou a oba pak mají přednost
před motorovými vozidly.
V Německu (alespoň v oblasti, kde jsme se pohybovali) se jezdí zásadně vpravo
vedle ulice/silnice. Tzn. stezkou po jedné straně ulice/silnice tam, po
druhé straně zpět. Kdo jel v protisměru, ten se musel vyhnout. Tím pádem byl
na stezkách zajištěn jednosměrný provoz, což bylo velmi a to velmi příjemné.
Pravou stranu drželi dokonce i na křižovatkách, tzn. pokud někdo chtěl odbočit
vlevo ze svého směru, tak si křižovatku objel pěkně kolem dokola. Žádné
lupnout to tam v protisměru.
V Německu se na kolech jezdí rozhodně víc než u nás a jezdí na kolech i
velmi malé děti. Všichni se chovali stejně, všichni dodržovali pravidla,
všichni jezdili ukázněně – bez ohledu na věk a značku kola. Je zcela evidentní,
že tady máme ve výchově velké mínus, a že když se chce, tak to prostě jde.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
V oblasti jezer jsem výskyt kempů předpokládala, ale bylo poněkud náročnější
zjistit, kde a jaké vlastně jsou. Cyklomapa, kterou jsem zakoupila, informace
o kempech neposkytovala. Z tohoto důvodu jsem přikoupila ještě jednu automapu
Německa. Měřítko 1:800 000 ale zase bylo natolik velké, že občas nešlo poznat,
kde u vesnice či města kemp vlastně leží.
A tak jsem vzala na pomoc internet a svoji oblíbenou stránku
"Kempy v Evropě", kde jsem vyhledala
vhodné kempy poblíž města Erkner (východ) a poblíž Postupimy (západ). Najít
kempy v místě pak nebylo až tak náročné, protože byly poměrně dobře značené.
První kemp
jsme navštívili přímo na okraji Erkneru, ale
již příjezd byl poněkud stresující. Vypadalo to tam jako vypálené Kersko.
Gheto ohořelých papundeklových stěn v zarostlém lese... Kemp se nacházel
až za touto "oázou děsu", ale nevypadal o moc lépěji – recepci tvořil
prastarý karavan a bylo tu tak nějak těsno. Poněkud s úlevou jsme uvítali, když
nás pan majitel sice vítal dál, ale upozornil nás na to, že večer tu bude
disco a muzika a rámus, ale jestli chceme, tak naproti v Kranichsberge je další
kemp. Ano, chtěli jsme a s radostí
.
(⇓ na so 13. 8. 2011 ⇓)
Kemp Kranichsberge
(pobyt so 13. 8. - ne 16. 8. 2011)
byl příjemný kemp na okraji borovicového lesa u jezera Flakensee. Vévodila
mu zcela nová budova zázemí = WC, sprchy, prádelna, kuchyňka. Jakmile
je sociálka čistá a příjemná,
hned se bydlí lépěji. Jedinou "nepříjemností" bylo, že budova byla na
elektronický čip (půjčoval se na vratnou kauci 15 EURo), na který jsme museli
dávat pozor a nesměli jsme si ho zapomenout, když jsme hodlali budovu
navštívit nebo naopak, když jsme ji opouštěli. Ale zase bylo zajištěno,
že se tam nedostane nikdo cizí. Na stejný čip byla také teplá voda. Na
začátku jsme dostali nabito 5 EUR s tím, že na konci to bude zúčtováno.
A ikdyž jsem se nijak se sprchováním nešetřila, 2,5 EURa mi ještě vraceli.
V kempu byly karavany, byly tu stany a byli tu také "dlouhodobí chataři" s
karavany obehnanými plůtky a se zahrádkami plnými trpaslíků. Byl to takový
příjemný klidný rodinný kemp, kde se všichni ráno cestou k umývárkám zdravili
a pan majitel v průběhu dne celý kemp obešel a s každým prohodil pár slov.
Dal nám tak možnost zjistit, že je původem z Polska a když zjistil, že jsme
z Česka, dostali jsme 10% slevu. No neberte to
.
Navrch nám ještě půjčil stoleček a židličky, takže nám skončilo slastné
ranní povalování s kávou na alumatce... A když zjistil, že NEMÁME GRIL!!!,
měl snahu nám půjčit ještě ten. Naštěstí se nám ale podařilo tuto zápůjčku
šlechetně odmítnout
.
Místo pro stan jsme si mohli vybrat, kde jsme chtěli. Kemp byl na břehu jezera,
takže poblíž byla příjemná písečná pláž. Jen vstup do vody tady byl trošku
bahnitý. Voda v jezeře ale byla čistá. Nicméně pokud si dobře pamatuji, tak
tady se nikdo z nás nekoupal a vlastně ani nevím proč. Asi na to prostě
nebyl čas
.
Info o kempu a moje náklady:
* www stránky
* ceník
* moje cena: cca 13,5 EURa/osobonoc (člověk + ½ stanu + ½ auta)
* vratná záloha 15 EURo na čip do sociálek
* zúčtovatelný kredit na teplou vodu 5 EURo - za 3 dny jsem prosprchovala
2,5 EURo
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Ještě se musím zmínit o zařízení
Wilhelmsbad Woltersdorf,
které bylo poblíž kempu. Objekt byl neprodyšně uzavřen ze všech stran, jen
od jezera bylo možno vidět, co je to zač. A bylo to teda hóooooodně ftipné
.
Tady jsme měli možnost vidět, jak se praktikuje "sport v přírodě" u vyznavačů
fitness center a zbohatlických paniček. Honosná vila stojící na břehu jezera
jim tuto představu dozajista splňovala, a tak jsme mohli spatřit na terase
cca 100 metrů nad jezerem ženu ve veslovacím stroji, kterak pádluje až se z ní
kouří, za otevřenými francouzskými dveřmi právě v tělocvičně probíhal aerobik
a ještě tu na zahradě stála spinerová kola, ale zřejmě byla zrovna pauzička,
protože byla opuštěná
.
Nad tím vším stál na nejvyšším balkóně elegán ve stylu německých romantických
seriálů, popíjel svůj odpolední koktejl a rozhlížel se po jezeře a okolních
lesích, jejichž klid nebyl rušen funěním sportovců.
Jo, jde jen o tu odvahu jít do takového podnikatelského záměru. Jak je vidět,
lidi jsou ochotni zaplatit nemalé sumy za cokoli.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Kemp Postdam
byl druhým kempem, kde jsme bydleli. Kemp byl cca 5 km od Postupimi a byl
to opět rodinný kemp, kde pan majitel vládl přísnou rukou, protože vše šlapalo
jako hodinky.
Kemp to byl obrovský a byl opět na břehu jezera. U vjezdu byla recepce s
obchůdkem a restaurací, zhruba uprostřed mu vévodily velmi pěkné zděné
sociálky a kuchyňka, kde byla teplá voda na solární energii. Netuším, kolik lidí
se do tohoto kempu mohlo vejít - nějak jsme neměli ambice jej procházet celý,
ale sociálky i kuchyňky byly svojí velikostí naprosto dostačující. Kdo měl
problém se společným zázemím, mohl využít i sprchy soukromé. Dál k vybavenosti
patřil masér, kadeřnice, solárium a ještě bůh ví co.
Kemp byl rozdělen do zón – karavany, majitelé psů, stanaři a stálí "chataři"
(se svými karavánky a zahrádečkami). Jednotlivé zóny pak rozdělovaly uličky,
které nesly zvířátková jména jako Jelenní, Medvědí, Lišková, ale také
třeba Tchoří a některá zvířátka jsme nerozluštili vůbec... Na cedulkách
byly názvy ulic vyvedeny názvem a obrázkem, aby se mohl zorientovat absolutně
každý. My jsme se nakonec zabydleli v Zaječí
.
Po zapsání na recepci – POZOR, při příjezdu jsme se POUZE zapsali, nemuseli
jsme předkládat absolutně žádný doklad na důkaz toho, že jsou nacionále
v přihlašovací kartě správné, a nebyla po nás požadována žádná
záloha!!! Brána navíc byla otevřena celodenně (kromě doby 13 - 15 a 22 - 8
hodin) a projíždět jsme mohli tam a zpět libovolně. Jo, tento podnikatelský
záměr by u nás pana podnikatele přivedl asi velmi rychle "na buben". Tady
to ale fungovalo perfektně. Navíc vše včetně elektriky a teplé vody v libovolném
množství bylo v ceně za osobonoc, což v mém případě byla částka cca 16 EURo. Přiznám
se, že jsem se na cenu ptala několikrát, protože jsem tomu nemohla dost
dlouho uvěřit. Ještě jsem si tedy musela zapůjčit kabel k elektrostojanu
na kauci 30 EURo, ale i to šlo.
Takže po vyplnění ubytovací kartičky nás slečna na kole dovedla do stanové zóny,
kde jsme si již mohli vybrat místo dle vlastního uvážení. Jak jsme později zjistili,
tyto usměvané slečny byly brigádnice a narazili jsme tu i na tři Slovenky.
Stanařská zóna byla nejblíž jezera, takže tady bylo koupání na denním pořádku
.
* www stránky
* ceník
* moje cena: moje cena: cca 16,5 EURa/osobonoc (člověk + ½ stanu + ½ auta)
* elektrika + teplá voda + plyn v kuchyňce v ceně
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Docela často jsme se zaobírali filozofickou otázkou, jaký vztah mají
vlastně Češi k Němcům a Němci k Čechům, a proč Češi Německo, jako místo
pro dovolenou, poněkud opomíjejí. Každou chvíli slyšíte, že ten jede do
Rakous, ten do Maďarska, ten do Polska, další na Slovensko, jeho známí do
exotických krajů, ale do Německa... Tak na vánoční nákup, to ano, nebo
za časů "temna" na Rujánu, ale jinak nevím o nikom, že by se do Německa
jel jen tak dovolenkovat.
Otázky Benešových dekretů a podobné historické nešvary jsme si zakázali.
Hledali jsme nějaký důvod nezatížený záští, zlobou, nebo jinými obdobnými
city v důsledku historických událostí. A otevřeně přiznám, že jsme nevymysleli
nic kloudného... Ale sami u sebe jsme shledali, že nás vlastně do Německa
na dovolenou také vlastně nic neláká. Tak ještě za prací, to ano, to je
Německo na prvním místě. Ale když se řekne "dovolená", tak nás Německo
vůbec nenapadne... Ale PROČ? To zůstalo nezodpovězeno...
Na druhou stranu jsme si ale také všimli, že Češi nejsou v Německu vyhledávaným
turistickým cílem. Všude, kde jsme se pohybovali, se nacházelo mnoho prospektů,
mapek, informačních letáků, průvodců apod. v mnoha jazycích, nikomu se ale
nepodařilo najít jedinou větu v češtině. Nikde... Koukali jsme v Infocentrech,
koukali jsme na nádražích, koukali jsme v knihkupectvích a ačkoli jsme
našli materiály ve Slovenštině nebo třebas i v Japonštině, v češtině nic.
Nic, nic, nic... Ani blbá větička na jakémkoli produktu v sámošce o složení
či počtu kalorií...
Vlastně ano, teď si vzpomínám, jedna upoutávka byla – hned na počátku naší
cesty u Tropic Islads byla v češtině reklama na ubytování v místních domcích.
To ale bylo vše...
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Já sama ovládám jedinou německou větu a to je "I spreche nicht Deutsch".
A nutno říct, že ostatní na tom byli obdobně. Zkrátka němčinu nikdo z nás
neovládal, a tak jsme se domlouvali, jak se dalo. Nebyl ale žádný problém.
Mluvili jsme česko – anglicko – rusko – německo a doprovázeli jsme to
rukama a mimikou. Ale domluvili jsme se všude a na všem, co jsme potřebovali.
A pokud Vás zajímá, kde jsem já osobně měla v domluvě s domorodci největší problém,
tak to bylo paradoxně v restauračních zařízeních při objednávce čaje.
Nejen já, ale i ostatní jsme to slovo zkoušeli vyslovovat s různými přízvuky
a různě modifikovaně, ale vyžádat si šálek čaje, to byl vždycky výkon
hodný mistra. Že chci ovocný, to už byla zpravidla prkotina. Největší
fiasko jsme pak zažili v jedné hospůdce před Kranisbergem, kde nám místo
černého a ovocného čaje bylo přineseno černé a světlé pivo. V tu chvíli
jsme pochopili, proč se na nás paní hostinská tak divně dívala, když jsme
jeden z nápojů žádali ovocný
.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Vzhledem k tomu, že jsme plánovali jezdit "na těžko", nevezli jsme
sebou žádné zásoby jídla. Vše jsme si tak kupovali v místě. Když jsme
na konci sečetli utracená eura, vycházel nám průměr cca 43,5 EURo na osoboden,
což je cca tisícovka Kč na den. Pro někoho málo, pro někoho moc, ale pokud
uvážíme, že je to včetně ubytování, vstupů a veškeré spotřeby, tak mě
osobně to přijde jako únosná částka.
V částce není zahrnut jen benzín, protože ten jsme si pak rozpočítali samostatně.
Celková spotřeba na "naši" škodlivku vycházela něco málo přes 1,5 nádrže.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
Krátce před naším odjezdem jsme byli různými novinovými plátky (a to
i těmi, které osobně považuji za serioznější!!!) masírováni, jak je v Německu
levně. A tak jsme si schválně dávali na ceny pozor. Musím ale říci, že
jsme se v názoru s našimi médii v žádném případě neshodli.
Já jsem si kupovala hlavně jogurty, buttermilch, pečivo a koláče a tady
jsem teda výrazné slevy nezaznamenala. Kupovala jsem si značky, které
jsou k mání i u nás (na nonamy nějak nejsem). Jogurty stály 0,90 – 1,25 EUR/běžný
kelímek (takže víc), pečivo stálo 0,2 – 0,3 EUR/kus (takže víc), buttermilch
stál cca 1,5 EUR/0,5 litru (takže víc) a apfelstrudel stál cca 2 Eura/250 g
(takže víc). Jediné, kde jsem zaznamenala slevu, to
byly lakrisové želé bonbóny, kde sáček 300 g stál cca 1,1 EUR.
⇑ na menu
⇑ na kalendář
⇑ co jsme viděli
⇑ na odkazy
⇑
|