070721

Trasa: Laon - Bruyères-et-Montbérault - Parfondru - Veslud - Mauregny-en-Haye - Montaignu - la Maison Bleue - St. Erme - Amifontaine - Juvincourt-Damary - po hlavní silnici N 44 - Berry-au-Bac - Cormicy - Hermonville - Villers-Franqueux - Merfy - St-Brice-Courcélles - Reims

Mapa: Laon - Berry-au-Bac, Berry-au-Bac - Reims

Délka: 71 km - naše nejdelší etapa

Počasí: klasika - polojasno, odpoledne trošku tepleji, ale šlo to

Asi v 11:30 jsme opustili kemp a nejkratší cestou i Laon. První kávičku a pivo jsme dali v příjemné restauraci udělané z bývalé kovárny (nebo alespoň interiér kovárnu imitoval) v Bruyères-et-Montbérault. No a tady jsme měli na vybranou - buď kratší cestou přímo přes místní hřeben nebo tu nepřehlédnutelnou vyvýšeninu objet po vrstevnici i za cenu větší porce kilometrů.

Ani jsme moc dlouho nepřemýšleli o stavu opotřebenosti našich těl - jelo se po vrstevnici a byla to móooooooooc příjemná cesta. Venkovská silnička, minimální provoz a okolní stromy poskytovali dostatek stínu. Před Mauregny-en-Haye jsme dali obědový piknik v trávě a v St. Erme jsme konečně narazili na otevřený bar u nádraží. Byla kávička a pivo a navíc majitel byl šťastným vlastníkem škodovky z Liberce a uměl říct "Dobrý den". A ještě jednu zajímavost tu měli - vyhrazené místo pro nekuřáky. To byl stoleček se dvěma židličkama před WC a kolem pusto a prázdno. Holé zdi, nikde žádný obrázek jen nad stolečkem jasný cedulka "zákaz kouření". Já bych tu teda neseděla, i kdyby mi kouř vadil sebevíc a jak to tak vypadalo, bylo nás takových... prostě všichni .

Za Amifontain zase začal foukat protivítr, takže dalších pár kilometrů bylo pěkně otravných. Dost nás to utahalo a tak jsme radostně přivítali za Juvincourtem na hlavní silnici Motorest. Ovšem ouha... měl zavřeno. Ale museli jsme asi vypadat pěkně zbídačele, protože majitelé se nad námi slitovali, vypakovali návštěvu a připravili nám suprové plat du jour = rajčata jako předkrm, ryba se zeleninovým salátem a kávička. K tomu růžové víno a voda - navíc zadarmo, protože jsme nechtěli zákusek. Móooooooc dobře jsme se najedli. A tady taky měli jednu zvláštnost - óoooobrovskou kočku. Ale fakt obrovskou - ta musela mít dobrých 10 kilo. Vyslovený kočičí obr Koloděj. Tu bych teda chovat nechtěla...

Od motorestu jsme to vzali kousek po hlavní a pak na Cormicy a to už jsme opustili Pickardii a byli jsme v Champagni. A kraj hned dostál své pověsti - kolem silnice se začaly objevovat vinice a ve vesničkách výrobny champagne a nabídka prodeje. Před Reimsem v Merfy jsme narazili na příjemné bistříčko a tak jsme ještě zastavili k osvěžení. A hele, tady běžně prodávali sklenku rozlévaného champagne stejně jako točené pivo - prostě jiný kraj, jiný mrav . Samozřejmě jsme neodolali a ochutnali jsme. Já, abstinent, si teda jen tak lízla a řeknu vám - celý život se těším, že ochutnám pravé šampaňské a když ta chvíle přijde, ani to nedokážu vychutnat. Trošku to zaštípalo na jazyku, jak se přes něj převalily bublinky, trošku to polechtalo v krku a v puse mi zůstala zvláštní příchuť, kterou jsem již dlouho nepocítila. Za půl roku jsem totálně ztratila chuť k alkoholu... Za to kocovinka, ta se přihlásila. Jeden malý doušek a jak to se mnou zamávalo. A ty následky, které to mělo...

Jinak jsme tu ale byli za exoty - jednak cyklisté s plně naloženými koly, to se tady teda nevidí. A pak když jsme řekli, odkud jsme, tak si nás i fotili, protože jsme prý první návštěva z Česka, která k nim zavítala. Chovali se k nám velmi družně, jak kdyby zrovna teď zjistili, že i Češi mají dvě ruce, dvě nohy a vůbec nevypadají jako Marťani . Obdarovali nás dokonce plíšky ze zátek od šampusu - POZOR, to je totiž v tomto kraji velká cenina a sbírá se to a obchoduje se s tím jako jinde třeba se známkami. Prostě dalo nám dost práce, než jsme se dokázali vyprostit z jejich pohostinství. Až kolem osmé večerní jsme konečně sjížděli k Reimsu. A musím teda říct, že mě nebylo po té ochutnávce šampusu zrovna nejlépe...

Na okraji Reimsu u přejezdu dálnice přestala náhle mapa odpovídat realitě. Navíc moje "lehká deprese" způsobila, že jsem si popletla pravou a levou stranu (klasika, to dokážu i bez deprese ), v důsledku čehož i světové strany a tak jsme místo na jihovýchod, tedy do Reimsu, jeli stále na jihozápad, tedy od Reimsu. Projížděli jsme jakousi průmyslovou zónou a já nebyla schopná zjistit, kde se vlastně nacházíme. No a ve finále jsem sebou navíc sekla - dostala jsem šmíra na kolejích a práskla jsem sebou docela slušně. Hlavou, teda naštěstí v helmě, jsem to cvakla o obrubník, odřela jsem si pravou nohu a ruku, udělala si pěkně hluboký zásek na hřbetě pravé ruky mezi klouby malíčku a prsteníčku (tahle jizva mi zbyla na památku) a podřela jsem brašny. Už se mi nechtělo dál. Byla jsem totálně na krupici, byla jsem zaprášená, tekla mi krev a jediné po čem jsem toužila bylo lehnout si do těch bílých jetelíčků vedle silnice a o nic se nestarat. Ale copak člověka nechají?!? Byla jsem zvednuta, ohledána, posazena zpět na kolo a zbavena velení. No a začalo svítat na lepší časy .

Jen jsme dojeli mezi domy a začali zjišťovat pozici (byli jsme na jihozápadním předměstí Reims v St-Brice-Courcélles), jakýsi dobrý muž se nad námi slitoval, vzal auto a odvedl nás k blízkému hotelu Stars, jehož interiér imitoval loď a pokoje lodní kajuty, ale naštěstí se nehoupal . A noc tu stála 39 euro, snídaně 6 euro a kola jsme si mohli zdarma zamknout do prázdného pokoje. Nebylo co řešit - navíc když jsme ráno zjistili, jak bohatý je zde snídaňový švédský stůl, zůstali jsme na obě dvě noci.

Konečně jsem se mohla začít exhumovat a konečně mohl přijít i poúrazový šok. A že byl teda hnusný. Nakonec jsem ho musela přemoct dvěma neuroly a do rána jsem zase byla v pohodě .

nahoru