t na kalendář

pátek 22. srpna 2006

Velká podzimní cyklojízda...

Zcela výjimečně se koná v pátek, kdy "Evropským dnem bez aut" končí "Evropský týden mobility".

* auto*mat - Cyklojízda 22. září

* pozvánka auto*matu na týden akcí Zažít město jinak

* auto*mat - Nechte auto doma - v pátek 22. září

* nákolácký článek Velká slavnostní cyklojízda

* nákolácká diskuze Tak co, kdo se vypraví na cyklojízdu???

* nákolácká diskuze Velká Cyklojízda

* Děti Země - Fotoreportáž

* auto*mat - Fotogalerie

* Cyklojízdy - Fotogalerie

* Aktuálně.cz - Videoreportáž

* Praha Bike - Fotky

* Neviditelný pes Den bez aut - bludná vize sociálních inženýrů

* rozhovor s Michalem Křivohlávkem - Cyklisté jsou nadřazení motoristům

* D-FENS - Den bez aut, svátek ohlupování a demagogie

* zcela výjimečně něco málo z mé klávesnice

 

* a ještě něco reality - kdyby to nebyla pravda, určitě by to bylo pro zasmání...

Zápis z 3. zasedání Výboru životního prostředí ZHMP, konaného dne 9. 3. 2006

STENOZÁPIS z 36. zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 30. 3. 2006

STENOZÁPIS z 40. zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 14. 9. 2006

Jak jsem to viděla já...

Textová verze ke ztažení v souboru.

Tak jsme jsem měla možnost zažít jednu z největších Pražských cyklojízd, ale mám z ní tentokrát trošku rozporuplné pocity…

Na Jiřáku, teda na nám. Jiřího z Poděbrad se v pátek 22. 9. příznivci cyklistiky a všemožných okolečkovaných vozítek scházeli už dlouho před šestou hodinou večerní a rozhodně to nebylo kvůli tomu, že tady v tento den vládlo vinobraní. V šest už nebylo v prostoru vedle kostela pomalu ani k hnutí a do ucha mi zazněl útržek věty pána prodírajícího se okolečkovaným davem: „…zasloužili by postřílet…“ Asi měl špatný den, ale je fakt, že nás tu bylo poměrně dost a moc místa k průchodu jsme chodcům nebyli schopni poskytnout…

Krátce po šesté se okolečkovaná masa konečně pohnula. V čele Andělé, za nimi děti se svým doprovodem a pak i my ostatní. Pohyb se moc jízdou nazvat nedal – vždycky se jezdí pomalu, ale tentokrát to byla jízda extra pomalá. Obrovské množství účastníků ani neumožňoval rychlejší pohyb. Projeli jsme první křižovatku a z Jiřáku jsme se stočili do Slezské. Míjím Policii, která vyšetřuje na jedné z křižovatek dopravní nehodu – běžný šťouchanec v důsledku nedání přednosti v jízdě. Kolem mě projíždí pár příznivců Strany zelených v nepřehlédnutelných zelených tričkách s bílým nápisem – občas se sice na cyklojízdách objeví, ale v takovémhle počtu a dokonce i s tandemem... Že by honili body před volbami?!? Ale nechci nikomu sahat do svědomí...

Na Míráku se pár cyklistek zaleklo červené na semaforu a zastavují – evidentně neví nic o pravidlech cyklojízd... „Nezastavovat, jedeme dál...“ a tak se zase dávají do pohybu a dojíždíme ostatní. U Vinohradského divadla sklízíme větší zájem a ohlas než program divadla a pod kostelem sv. Ludmily nám z lahve vína připíjí na zdraví jakýsi cizinec, již lehce unaven zde probíhajícím vinobraním.

V Anglické se peloton zastavuje a čeká se na dojezd posledních. Okna nad našima hlavama se otvírají a pár lidí nám mává na pozdrav. Odezvou je jim pronikavý zvuk píšťalek. Náhle jednomu z řidičů za námi povolují nervy a se svým autem vjíždí na chodník. Kličkuje mezi chodci, ale nepomůže si - po pár metrech je stejně nucen zastavit. Okamžitě je obklíčen cyklisty a nemá šanci na další riskantní jízdu. A tak bezmocně i se spolujezdcem vyskakuje z auta, ozývá se trošku hlučnější hovor a pak řidič horečně telefonuje. Policii asi nevolá – těžko by vysvětloval, proč stojí na chodníku s čumákem u zdi, ale v čem jsme ho asi tak mohli v pátek v půl sedmý večer zdržet?!? Ulítlo mu letadlo?!? Přišel o zakázku za těžký prachy?!? Nestíhá schůzku?!? Nebo prostě jen nechce čekat kvůli nějakým cyklistům?!? A jak teď bude mít cyklisty v lásce?!? Který z nás to odnese za všechny?!? Škoda, že se v cukrárně neprodávají cukroví cyklisti. Mohl by si jich koupit tucet a postupně jim u...ř...e...z...á...v...a...t... hlavičky...

A jsme na magistrále. Pomalu se blížíme k Pavláku a těsně kolem řidítek se mi po zadním kole protáhne jakýsi freestylista. Fuj, to jsem se lekla... Blbej fór... A sleduji, jak kličkuje dál. Zvládá to, to se mu musí nechat...

Průhledem v Rumunské vidím neprůjezdně zacpanou magistrálu směrem do Prahy. Máme na tom nějaký podíl?!? Možná ano, možná ne - za okamžik mám možnost zjistit, že magistrála je zacpaná dál než můžu dohlédnout. Nicméně jaký smysl má konání cyklojízdy právě v tomto dni?!? Ano, dnes je Evropský den bez aut, ale kolik lidí to vlastně ví?!? A jaký výsledný efekt bude mít tahle cyklojízda pořádaná v páteční večerní špičce?!? Jedno vím jistě, stát v tý koloně můj manžel, tak mi doma vyháže všechna kola a mám po legraci... Hlavou se mi honí ještě pár otazníků, ale náhle míjím jezdce na jednokolce, který má přes ramena pověšenou krabici ve tvaru auta. Pro jezdce to musí být docela dřina, ale fakt dost dobrý - je to ten nejlepší „alegorický vůz“ jaký jsem kdy viděla :o)))

A jsme na Nuseláku. Slunce se už ukládá ke spánku za Petřínským kopcem a v posledních paprscích dnešního slunečného dne se přede mnou otevírá neuvěřitelný pohled - směrem do Prahy je celý most zaplněn stojící jednolitou šedivou masou aut, zahalenou do výfukových plynů, v opačném směru se pomalu pohybuje pestrobarevný proud cyklistů, kteří jsou nuceni ty výfukové plyny dýchat. Kdo z nás je na tom líp?!? Projíždím kolem stojící kolony a v očích řidičů je vidět zájem, podpora, ale i pohrdání. Občas se z okénka vynoří mávající ruka, občas někdo fotí. Většinou ale jen tak sedí za volanty svých aut více či méně smířeni s tím, že jsou zase obětí zácpy... Jak ovce na porážku, zní mi v uších...

Za Palácem kultury opouštíme hlavní dopravní tepnu Prahy a dost dlouho čekáme až dojede konec pelotonu a vytvoří se prostor pro průjezd zpět do Prahy. Sluníčko už je pěknou chvilku schované a sem tam už o sobě dá vědět i večerní chlad. Teď se hodí bunda v batůžku. No a pak všichni rozsvěcujeme blikačky a dlouhý barevný had se zase dává do pohybu.

Při vjezdu na most jsme počítáni a když za chvíli míjím Michala z Růžového kola, ptám se, jestli už ví, kolik nás je. Ten sice krčí rameny, ale z úst kolemjedoucí cyklistky náhle zazní „...1150...“ – dělá si legraci nebo je to pravda?!? Při pohledu před i za sebe se tomu ale dá snadno uvěřit. Blikající barevný dav je prostě všude kolem mě. A je nás opravdu hodně...

Z otevřeného prostoru Nuselského mostu jsme náhle sevřeni Legerovou ulicí. Majestátné budovy zprava i zleva, přes které už nepronikne ani kousíček z posledního podvečerního světla, drží přísně náš peloton ve třech jízdních pruzích a z okolních hospod vybíhají rozjaření konzumenti podívat se na ten nezvyklý proud, který se dneska večer pozvolna sune ulicí. Radostně nám mávají a ty krásnější  účastnice cyklojízdy mají dokonce možnost svlažit si hrdlo z podaného půllitru. Ale když vidím majitele, nevím, zda jim mám závidět. A že teda žízeň už mám...

Před Pavlákem se zase zastavujeme a o zdi budov se s několikanásobnou razancí odráží zvuk píšťalek, trumpetek, přehrávačů a dalších hlučidel, které sebou „kolečkáři“ vezou. Okna nad našima hlavama se zase otvírají a obyvatelé bytů nás radostně zdraví. Najednou si přijdu jak v prvomájovém průvodu. Přesně takhle jsme tu kdysi stávali, halekali hesla, pískali a čekali, až budeme vpuštěni na Václavské náměstí... Jak ovce na porážku, zní mi v uších...

Ne, na Václavák tentokrát opravdu nejedeme, nejsme přece atrakcí pro turisty. A tak pokračujeme dál. Na Pavláku míjím zcela prázdnou tramvaj. Cestující prostě nevydrželi. Těkám pohledem z okna na okno stojící tramvaje a nevěřím svým vlastním očím – ta tramvaj je jak tramvaj duchů. Kromě řidiče ani živáčka. Vždycky zůstane jeden, dva, tři... cestující, kteří nikam nespěchají a sedí a čekají, až to zase pojede, ale tady nebyl absolutně nikdo. Tohle přece není cílem cyklojízd!!!!!

Ještě pustím pár chodců na přechodu a Pavlák i s prázdnou tramvají zůstává definitivně za mými zády. Z pomalé jízdy mě brní ruce, nohy i záda a začínám se nudit. Jen moje smysly jsou s přibývající tmou nuceny k větší ostražitosti. Jet cyklojízdu prostě není žádná legrace.  U Hlavního nádraží se opět stáváme zpestřením pro lidi na zastávce. Je vidět, že se jim ten blikající okolečkovaný peloton líbí, když tu náhle blikačka přede mnou zastavuje. Jen tak tak stíhám zabrzdit a zahlásit „Zastavuji...“ těm ostatním za sebou. Ufff, stihli to rovněž... Blikačka přede mnou se dává do pohybu, ale za chvíli stejným způsobem zastavuje znovu a znovu se rozjíždí a znovu zastavuje.... Trošku ji brnká blatník o zadní kolo a jestli tímhle způsobem zastaví ještě jednou, tak já budu první, kdo jí ten blatník utrhne... Ale klídek!!! Je fakt, že se tu dneska sešla zcela různorodá skvadra vyznavačů rozličných okolečkovaných hýblátek. Jsou tu cyklisti, na kterých je od prvního pohledu vidět, že jezdí každý den a umí se pohybovat v městském provozu, jsou tu bruslaři, freestalisti a skateatisti, kteří jezdí hlavně na spešl drahách k tomu určených, jsou tu lehokoláci, růžokoláci, jednokoláci,... jsou tu koloběžkáři, tříkolkáři, rikšové, jsou tu rodiče s dětmi ve vozíčkách i s dětmi na tyči, jsou tu notoriční „demonstristé“, kteří se účastní jen proto, že se koná něco davového a oni u toho nemůžou chybět a jsou tu prostě i rekreační cyklisté, kterým nedojde, že jedou v davu a tudíž nemůžou beze slova jen tak zastavit... Zvláště když už je téměř tma... Kolik z nás ale vlastně ví, proč tu je?!? Ten počet účastníků je sice nádherný, ale dnes... a proč... a za jakou cenu... ?!?

Z myšlenek mě vytrhuje další rekreační cyklistka, mimochodem neosvětlená, když na Štvanici zcela bezelstně zastavuje v tramvajových kolejích, protože jí zvoní mobil. Uvědomuje si vůbec, že pokud pojede tramvaj, tak nemá šanci?!? Vím, že neuvědomuje, ale dav mě žene dál a na hrbolaté dlažbě Hlávkova mostu, jsem ráda, že se držím v pruhu určeném pro auta. A přitom Hlávkův most po těch několika kilometrech sevřených mezi domy otevírá prostornou náruč, která tak láká  rozjet se prostředkem mostu a natáhnout do sebe tu volnost a vůni vody šumící dole pode mnou. Volnost, která ale končí s koncem mostu, kde mě zase sevřou pevné obrysy domů...

Krátce projíždíme Veletržní, kde nám mává naše romská menšina s otázkou „...a kam vlastně jedete..“ Nejsem (většinou) rasista a nechci se ani nijak dotknout této etnické menšiny, ale že končíme vlastně „za bukem“, tedy na Výstavišti, to bych jim fakt neprozradila...

Za chvíli už konečně zatáčíme na třídu Dukelských hrdinů. Z hospůdek nadšeně vybíhají lidé „...Kde jste se tu vzali...?!?“ Copak o to, vzali jsme se, ale tihle lidé byli před 2 hodinkama stejně lihuprostí jako my. Teď ale mají hrdlo svlažené, zatímco já (a pokud vím, tak i nejbližší jezdci kolem mne) jsem vyprahlá jak Sahara. Tak sakra, kdo je na tom líp?!?

Ale už jsme u bran Výstaviště, tedy na konci. Jak nenasytná saň pohlcuje areál přijíždějící cyklisty až tu během chvilky stojí jen pár těch, kteří se nemohou zúčastnit dalšího programu.

Tak jsem měla možnost zažít jednu z největších Pražských cyklojízd, ale mám z ní tentokrát trošku rozporuplné pocity…

na hlavní stránku

copyright © vrstevniceJ 2006