Blaničtí i jiní rytíři

Ta bída tři leta potrvá, načež na několik let bude v Čechách dobře a potom bude země česká u velikém nebezpečí se strany nepřátel, kteří se položí okolo vrchu, jenž Blaník slove; a v tom vrchu Bůh skryl svou předivnou mocí vojsko silné a statečné. A když pak dojde ke hroznému krveprolití jež potrvá několik dní a krev poteče potokem, tu lid selský se shromáždí a nemaje jiných zbraní, všelikými nástroji opatří a na nepřítele oboří. A tu jim přijdou ti vyvolení ze skály na pomoc a všechno vojsko nepřátelské vyženou ze země, co jichž ještě po zabití druhých zůstalo - a potom si země česká na některou dobu oddechne ...

Proroctví slepého mládence (citováno z vydání Nakladatelství Vaněk a Votava, Smíchov, rok neurčen, pravděpodobně někdy krátce po první světové válce, neboť v úvodu jsou čs. legionáři přirovnáváni právě k blanickým rytířům.)

Proroctví slepého mládence, které údajně opsal roku 1491 Josef Kochan z Rožmitálu od Jana Melichara, se přes pány Krištofa Orla (1530), Michala Krejbocka (1576), píseckého Ondřeje Hrubého (1631) dostalo do tiskárny Josefa Herekra, kde poprvé vyšlo tiskem (pravděpodobně v roce 1647). O třicet let později byl spisek zakázán, pálen, a také přepisován a opisován, upravován a samozřejmě doplňován.

Poslední, řekněme kanonickou, verzí, je přepis Anežky Rozsypalové z Obecnice, učiněný v roce 1844. Z něho pak vycházela další vydání, s největší pravděpodobností i příslušná kapitola Jiráskových Starých pověstí českých, která je zkrácena o několik odstavců; především seznam panovníků, o nichž slepý mládenec vykládá, končí u Jiráska Rudolfem II.

Podstatněji prořezanější jsou proroctví Sibyllina, která Jirásek shrnuje do dvou kapitol. Ty jsou v originále tři a vyprávěla je Michalda, královna ze Sáby (neboť v tomto případě je ona naší Sibyllou) králi Šalamounovi. To se stalo v roce 578 před Kristem, v roce 393 proroctví přeložil do angličtiny ctihodný Beda, Jan Letter pak léta Páně 1053 do češtiny, v roce 1113 přepsal ... a tak dále. Skutečným autor nebo alespoň upravovatel finální verze pravděpodobně pocházel z Jižních Čech, z Táborska nebo Soběslavska, protože ze čtyř měst, která mohou uniknout božímu hněvu, tři pochází z těchto oblastí: Tábor, Ústí a Soběslav. Čtvrtým je kupodivu Mělník.

K našemu dnešnímu vyprávění patří třetí knihy proroctví, věnovaný zemi nejproslulejší, nejvýbornější a na chléb nejúrodnější, takže jí rovné daleko nebude. Z dvanáctera varování se ovšem nikdo nepoučí, v zemi vypukne chaos, rozbroje a malá apokalypsa, kterou završí útok čtyř armád ze čtyř světových stran. Než armády dorazí k hoře Blaníku, stihnou vyvraždit tři čtvrti obyvatelstva, tedy hříšníků, neboť spravedlivou čtvrtinu Bůh ukryje v mlze.

U Blaníku se povede dvanáctidenní bitva, která naplní tamní vyschlý rybník krví, načež třináctého dne vyrazí blanické Boží vojsko a požene nepřítele až ke Kolínu nad Rýnem. Tam se ztratí, přeživší nepřátele ovšem pobijí Španělé. Kde se tam vzali, o tom už proroctví nevypráví, možná by se dala odpověď nalézt v legendách španělských.

Blaničtí neuchrání Prahu, kterou ustupující vojska vyplení a poboří, to není chyba velení, ale záměr.

Boží.

Jak je obecně známo, vede blanické vojsko osoba nesporné morální pověsti, Svatý Václav. Je k diskusi, jestli by jeho místo nezastal skutečný tvůrce české státnosti, jeho bratr Boleslav, ale symbol je symbol a a za symbolem se uhání lépe.

Proč ale Blaník?

Dříve, než se pokusíme nalézt krátkou a nevyčerpávající odpověď, podíváme se po celé zemi. Blaník totiž není jedinou posádkou. Armáda, která má tuto zemi zachránit, je dislokována na více než dvaceti dalších místech.

Kupříkladu v Hadí hoře u Blatné či v hoře Boubín na Šumavě. Nebo v kopci Svidník u Černovic, odkud prý vyjedou vojáci po stříbrných schodech. Další jihozápadní jednotka se skrývá v Královském kameni u Kašperských hor.

To v Křemži u Českého Krumlova ve vrchu Kluk se skrývá strážný duch tohoto kraje. Vypadá jako kluk, ale u nadpřirozených bytostí nelze hledět na podobu. I on se probudí až bude nejhůře a půjde pomoci. Aspoň se to v okolí vypráví. Nezletilý ochránce se prý zjevil rytíři Smilovi z Křemže.

U Domažlic v Chodově spí s určitostí vojsko jízdní, svědčí o tom hnojůvka z podzemních stájí, která v podobě žlutého potůčku z Chodova vytéká.

V Čisté u Svitav, kde k nějaké bitvě kdysi došlo, spí vojáci, o nichž legenda přímo hovoří jako o odloučeném útvaru blanickém – až bude zemi nejhůře, vyjedou svatováclavští rytíři a vyrazí ku Praze. Tam se spojí s blanickými. Čistečtí rytíři jsou mimochodem bezhlaví. Další svatováclavská jednotka spí v Kunětické hoře u Pardubic. Jednou ročně místní útvar pořádá Den otevřených dveří, kdy je možno si síně a stáje v hoře prohlédnout.

Nedaleko odtud, u Hradce Králové nad Libčany je kopec Pašát, o tom, co se vypráví o jeho nitru není třeba hovořit. Na Štědrý večer o půlnoci mívají vycházky rytíři nebeského vojska dislokovaného v Drábském lese u Vysokého Mýta. Tančící přízraky ovšem po několika minutách mizí zpět v podzemních kasárnách.

Severní hranice je zabezpečena vojskem vyspávajícím pod Házmburkem u Litoměřic,a také v Ralsku u Mimoně (velmi pikantní, vzpomeneme-li jaká vojska před časem v této oblasti sídlila ve skutečnosti.)

Moravu chrání divize ve vrchu Hostýně. Pochází prý z tatarských válek nebo ji udržuje Matka boží hostýnská. Jízdní jednotka vyspává i v Babí Hoře u Čejkovic. Polskou hranici hlídá jednotka ve vrchu Čantoryje, kdysi pověstného pohanskými modlami. Další skupinou je vojsko u Opavy, zakleté ve vrchu Hanuši nad řekou Moravicí.

Tento výčet není zdaleka úplný, jeho účelem je poukázat na mnoho jiných spících vojsk, která, mimochodem, mají snad v každé evropské zemi. Jirásek ve Starých pověstech českých píše, že pravděpodobně pochází tyto pověsti z Asie, odkud je přivezly křížové výpravy.

Tedy proč se stal Blaník nejznámějším?

O blanickém vojsku hovoří mnoho pověstí, nejen výše uvedená proroctví. A se svatováclavskou (Svatý Václav se stal velitelem až v osmnáctém století, přičemž pověst sama je mnohem starší) armádou se nepojí jen vyprávění o jejím zásahu. Existuje celá řada drobných historek, které legendu doplňují; o kováři, který jim koval koně, o návštěvách - samozřejmě celoročních - uvnitř hory, o občasných výjezdech, při nichž si jezdci i koně protahují ztuhlé svaly.

Na sklonku středověku byla pověst Blaníku tak silná, že k němu byly podnikány pouti, celou zemí se šířily zkazky o tamních zázracích. Ve svých kázáních proti Blaníku brojil i Jan Hus.

Jedna z původních legend vypráví o knížeti Stojmírovi, který pod Blaníkem se svými muži padl při jedné z kmenových válek. Mrtvá těla na bojišti nikdo nenašel, pročež bylo jasné, že byla ukryta v hoře. Tato pověst rostla a stala se nejspíš vzorem pro některé z již zmiňovaných vyprávění o jiných místech. Velkou roli hraje i Blaník sám, pro svou letitou pověst místa magického. A to ještě z dob nejen předkřesťanských, ale i předslovanských.

na hlavní stránku